Súperi

Naprostá pecka ze sportovního prostředí, které tedy nehraje tu hlavní roli, ovšem skvěle dokresluje to hlavní oč tu běží, love-triangle mezi 2 bývalými nejlepšími kamarády a Tashou, které ale hádky právě o ni, malinko rozhádají. Tahle trojka si opravdu sedla a v průběhu celého filmu chápete úhel pohledu všech zúčastněných a zároveň se chvílemi přikláníte spíše k Ahsově straně a chvílemi zas k Patrickově. A právě tohle balancování, které funguje ještě o to lépe díky dílčímu retrospektivnímu narativu, vás bude po celou dobu držet na okraji sedačky a napínat až do poslední sekundy, jak bude důmyslně gradovaný příběh završen. Skoky do "současnosti" fungují i díky callbackům z těch minulých let, díky kterým i nějaké souvislosti secvaknou a tím největším je konečné, a až nepříjemně oddalované, zasazení tenisového míčku do středu rakety! (Kdo viděl, pochopí:)) A nesměl bych opomenout ani hudbu, bez které by tenhle love-triangle nebyl to pravé ořechové, jelikož to ždímání atmosféry je její velkou zásluhou. Nakonec doplním už jen neuvěřitelně hot záběry z tenisových zápasů a jejich skladbu v kombinaci s tou hudbou, které by ve filmech ze sportovního prostředí určitě neměly chybět. (12.05.2024)

Tenis je koneckonců hra. Takže se těžko divit, že si tenhle film celou dobu hraje nejen s očekáváním publika. Zpočátku trochu nepřehledná časová struktura odhaluje informace, jak se to autorům hodí. Tenisové záběry postupně gradují až po naprosto nereálnou finální výměnu, protože důležitější jsou emoce než realita. Pod tím celou dobu tepe nervní elektronický soundtrack. Výborné bylo i herecké obsazení, jakkoli to byli kromě krásné Zendayi naprosto neznámé tváře. Na první pohled jednoduchý film o milostném trojúhelníku tří tenistů ovšem nabízí množství výkladů, pokud je v něm chcete hledat. (25.04.2024)

Pohádka či banální romance povýšená především Lucou a jeho týmem na renesanční sochu, na níž člověk zírá, jak na zjevení, i když je to "jen nahatej chlap z mramoru". Reznor s Rossem svým nervózním technem gradují sebebanálnější scénu na thriller, u nějž se člověku potí dlaně. Hudba je tak dominantní, že chvílemi se střídá nastavení, zda je ona doprovodem filmu či film doprovodem jejím.  Nakonec ještě hiťák k titulkům, kde jsem už jen vydejchával s papulou dokořán, hučí mi z toho v hlavě ještě druhý den... Challengers samozřejmě nedosahují božského a magického Call me by your name, spíše tu cítím tendenci si udělat film pro radost, až si i při nadměrné divácké spokojenosti říkám, jestli to není minimálně od Lucy a Trenta trochu plýtvání materiálem. Zrovna tihle dva ale asi mají munice ještě dost. (25.04.2024)

Dlouho jsem nebyl v kině takto rozpolcený a nepokládal si tak často otázku, zda to, co sleduji, se mi líbí, nebo zda mě to štve. Luca Guadagnino ve mně prostě každým novým filmem buď budí lehký zájem, lehký nezájem, nebo právě tento komplikovaný love-hate relationship. V jeho filmografii to u mě zkrátka lítá oběma směry sem a tam, stejně jako zde ty tenisové míčky. Asi to zkrátka sedí. Nicméně se závěrem tohoto snímku to tady zrovna vše do sebe tak bombasticky zapadne a udeří to takový smeč, že mu ten postup do dalšího kola přece jen umožním. (26.05.2024)

// Nejednoznačné poselství, fakt, že se prakticky vůbec o nic nehraje, nefunkční vyprávěcí struktura, impotentní postavy a nakonec ještě frustrace, když ve finále Guadagnino servíruje nejlepší tenisový match, co byl kdy natočen, jenom aby podtrhnul, že kdyby takhle dravý byl celý jeho film, bavíme se tu teď úplně jinak. Stylové cvičení v ničem, ne dík, radši si dám posté Wimledon. (24.04.2024)