Čierna Dahlia

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

„I think you'd rather fuck me than kill me. But you don't have the guts to do either.“ Úžasná, kreativní kamera Vilmose Zsigmonda, pohrávající si s úhly, stíny i okrově šedým betonem města andělů, De Palma potvrzující status noblesního autora se smyslem pro stylovost a perfekcionismus výpravy, což se konkrétně u neo-noiru hodí jak ďolíček na bradu A.Eckharta a Mia Kirshner, která si těch pár minut na plátně bezostyšně ukradne pro sebe. Mimochodem, po „promítání“ jejích scén člověka napadne, jaká je škoda, že vše nebylo černobílé (jak zamýšlel na post režiséra původně uvažovaný D.Fincher). Jenže.. Strpěl bych přítomnost Hartnetta, jehož místo detektiva v Hollywoodu je vedle Harrisona Forda ve vymydlených komediích ze současnosti (holt, klobouk a cigára sami o sobě nepřeklenou vzdálenost tisíce mil k Bogartovi), leč scénáristickou neučesanost Ellroyova košatého stromu lze tolerovat jen stěží (posledních dvacet minut zahlcených motivy budiž tomu důkazem). A navíc, každý, ať už noir, nebo neo-noir, musí být skrz na skrz protkán břitvu připomínajícími replikami a dialogy (viz.úvod komentáře), přičemž Černá Jiřina s nimi docela šetří, nebo je hercům, co je pronášejí, zkrátka nevěříte. Možná i proto pak chybí intenzivnější emoční zapojení ze strany pozorovatele.. (09.10.2013)

Na první shlédnutí Dahlia není zrovna super. De Palma zručně navozuje noirovou atmosféru a pokud se nepokouší o své hokus pokusy (pohled z výhledu hrdiny), hezky se na to kouká. Jenže prvních 40 minut, kdy vůbec nejde o vyšetřování, svými kvalitami přebíjí rozkošatělý příběh dvakrát větší silou. Od nalezení mrtvoly jsem se v tom začal slušně motat a veškeré zpětné vysvětlivky a detaily mi ani trochu nepomáhaly. Na konci jsem si musel přiznat, že na podruhé bych si vše již dokázal zařadit, což je pro film ta nejhorší vizitka. Dahlia by měla být schopná vysvětlit své zvraty hned napoprvé, ne nutit k dalšímu podívání. Buď to chtělo delší stopáž nebo vyškrtání několika kotrmelců ve scénáři. De Palma to sice jakžtakž ustál, ale brodil se v tom slušně. (26.03.2007)

Tenhle De Palmův thriller není vůbec špatný. Jsou zde cítit jeho typické znaky a dokázal vytvořit i parádní atmosféru. Jako největší hvězdy filmu bych viděl spíš Hilary Swank a Miu Kirshner (ikdyž se na plátně mockrát neobjevila), než ostatní hlavní postavy. Obsazení Scarlett Johansson nevidím jako nejmoudřejší, ale překousl jsem to. Ve finále je Černá Dahlia povedený krimifilm, který nijak moc neohromí, ale má co do sebe. (10.07.2011)

Za dobovou atmosféru to máte za jedna, pane De Palma, pánům halí ramena baloňáky a tváře stíní krempy, dámy třímají cigarety v proklatě dlouhé špičce mezi křehkými prstíky, černé káry si to šinou po bulvárech a kouř se elegantně vine přítmím za marlowovského monologu hlavního hrdiny. Herecky rovněž víc než slušné, tak kde máme tu černou fenu zakopanou? Nejspíš v zamotaném, kostrbatém a zdlouhavém scénáři, který i ze slibného námětu nikdy nevyřešené vraždy mladé krásky udělal místo drsné noir krimi o odvrácené straně města snů nudnou a zapomenutelnou záležitost, v níž hledat souvislost a smysluplnost má asi stejnou šanci na úspěch jako pátrání po dámských záchodech v gay klubu. Navíc se i castingová agentura krapet sekla, protože Hartnett se svůj image kalifornského sunny boye snaží odvrhnout tím, že se celou dobu tváří tak zdeptaně, až to u chlapa, o kterého střídavě usilují Scarlett a Hilary, působí dost nepatřičně. Tak celkově za tři, pane De Palma, a můžete si sednout. Osobní poznámka do žákovské: fakt miluju, když je ve filmu ukázáno rozřezané a vykuchané tělo v celé své kráse, ale chlapi vyskakují z postele po sexu v nátělníkách a trenkách. A za toho trestuhodně nevyužitého Eckharta bych to viděla na dvě hodiny poškole. (03.07.2011)