Bratia

Trochu jsem vystřízlivěl. Po včerejším shlédnutí jsem byl tak silně dojat (slzičky tekly hned několikrát, poprvé už ve čtvrté minutě!) a zadostiučiněný, že jsem byl rozhodnutý jít s hodnocením co nejvýše. Jenže zjišťuji, že mi tam chybělo více silných scén - drama jako tohle by mohlo diváka vcucnout do světa utrpení ze syndromu z války více... Ke konci jsem to prostě necítil tak intenzivně, i když je Tobey na Oscara a to, co v režii Sheridana předvádí, je úžasné. Originál jsem neviděl tak trochu schválně, protože na remaky - pokud jsem viděl originál - se v krátkém časovém intervalu odmítám dívat. A na Maguirea a Gyllenhaala ve společném filmu jsem se hrozně těšil a nechtěl jej srovnávat s jiným. (Je to podobné jako v případě [REC]: nikdy nechci vidět jeho americký remake s Carpenterovou, proto jsem paradoxně Brødre neviděl) Bratři rozhodně nejsou špatným filmem, jen to není film maximální. Je tu solidní příběh, perfektně zvládnuté herecké výkony, krásná hudba i dokonalá režie. Ale za hodně dlouhou dobu to je snímek, jemuž by velice pomohla delší stopáž, a to si většinou myslím opak. Prodloužit po "finále" děj o další vyhrocenou situaci by dle mého názoru rozhodně nebylo ke škodě. 85%. (07.01.2010)

"NOBODY CAN REALLY BE TRAINED TO WATCH SOMEONE DIE." ----------- Najhorším aspektom celého filmu bolo práve to najdôležitejšie - Toby Maguire. Jeho výzor sa hodí skôr na roly pohodových dobrákov. Ani drsný účes a tvrdý pohľad na tom nič nemení. A možno práve o to tu ide. Že takúto nepríjemnú diagnózu dostane ktokoľvek. Aj z ružového zajačika na baterky Duracell sa môže stať nebezpečný jedinec. PTSD som intenzívnejšie prežíval v Man Down, i keď celkové spracovanie fandí v prospech dvoch bratov. Záver prišiel moc rýchlo. V podstate to, čo sa má diať, sa deje až po hodine, preto nie je dôvod čudovať sa, že zvyšných 40 minút sa zdá byť nedostačujúcich. Nehovorím to tak často, ale naozaj by to chcelo dlhšiu stopáž a hlavne smerodajné finále. Tieto otvorené ukončenia mi už lezú krkom. (02.07.2018)

Dánský originál a americký stejnojmenný remake mohou sloužit jako vynikající srovnání evropské a americké (míněno studiovou tvorbu, které přezdíváme Hollywood) kinematografie. Ta evropská bývá syrovější, nevyhýbá se kontroverzním tématům a je schopna je taky kontroverzním způsobem natočit. Ta americká totéž natáčí líbivěji a ulamuje hroty. Oba dva filmy jsou o vyrovnávání se s postválečným traumatem, ale zatímco ta dánská verze je ke svému hrdinovi nemilosrdná a ten nešťastník postupně ztrácí úplně všechno včetně naděje, americká verze je, jak já říkám, připosraná a nemá odvahu své postavy vmanévrovat do nesmiřitelného konfliktu. Rodinná krize je vyvolaná vlastně nedorozuměním a řešena chápavým způsobem směřujícím k odpuštění. Přesto bych tu Sheridanovu verzi nezatracoval, protože Dány sráží jejich lpění na Dogmatu 95. Jako každé dogma i tohle omezuje, zplošťuje a otravuje. Americká verze je prostě filmovější, barvitější a obsazená mezinárodně uznávanými hvězdami. Jakkoliv i tady i mám výtku, protože Tobey Maguire i Natalie Portman jsou tady příliš, jak to jen říct, sladcí a mladí na postavy, které mají hrát. Jako by chtěl producent tohle vážné téma prodat i americkým teenagerům. Natalie tady vypadá, že své děti měla ještě na střední, a Tobeymu, který má hrát staršího vyzrálejšího z obou bratrů, by slušela spíš role mladšího nezralého grázlíka. A ještě poslední věc, to, co Sheridanově filmu vyčítám v tomhle případě je možná způsobeno špatnou prací překladatele, ale jakkoliv dokážou být malé děti ve své lásce sobecké, to, čím eskalovaly rodinný konflikt, by v reálném světě nejspíš s největší pravděpodobností z úst nevypustily a ve svém věku určitě takhle neuvažovaly. Celkový dojem: 60 %. (31.08.2014)

A teď se asi krucinál budu muset podívat na ten dánský originál, protože mě zajímá, jak se tam popasovali se spojením tolika protichůdných nálad na poměrně krátkém časovém úseku, protože Jim Sheridan to tam seká jak malé dítě s plastovýma nůžkama a dává mi to celé jenom pramálo smyslu. Tím, že je to tam tak podivně vměstnané vedle sebe, působí oba dva titulní chlapíci spíš jako parodie na postavy z masa a kostí, Maguire nicméně o trochu víc, Jake pro mě pláče alespoň trochu věrohodně. Natalie mě utvrzuje v mém přesvědčení, že dobrou herečkou přestala být někdy před rokem 2000. Co mě ale dost potěšilo byla práce obou dětských představitelek, protože ty dvě malé dcerky na mě působily jako nejdospělejší a nejhotovější postavy celého filmu. (11.01.2018)

V dánské předloze Bratrů mě neskutečně iritovala neumělecká kamera, která byla schopna diváka nabít kinetikou během klidného úvodu, přičemž opravdu vypjaté scény pak nepůsobily tolik věrohodně. Tento remake má, jakožto hollywoodská tvorba, očividně hladší režii, plynulejší přechody a přirozenější spád, netlačí tolik na sugestivitu a surovost - otázkou však je, zda je to takhle reálnější, nebo zkrátka jen konformnější pro široké publikum... Další zásadní rozdíl v této, jinak naprosto věrné předělávce, představují herci - laťka byla položena vysoko, ale známá jména nezůstala ve stínu danských kolegů a zejména Gyllenhaal mě svým prvotřídním herectvím skutečně oslovil (opět). Celkově mohu říct, že krutá a působivá výpověď o vlivu války na člověka zůstala stejně kvalitní, přičemž běsnící scény a závěr vyzněl lépe u dánské předlohy. 7/10 (20.12.2009)