Právo na minulosť

Kritika excesů 50. let z pozice komunistického aparátčika. 1)  Podle reportáže Bohumila Chňoupka z roku 1974 Vstaň a choď z knihy Generál s levom natočil v roce 1989 režisér Martin Hollý film Právo na minulosť. Předlohu jsem nečetl._____   2)  Sám Chňoupek, dlouholetý ministr zahraničních věcí, byl zbaven funkce v roce 1988 v rámci vnitrostranického boje jako přívrženec Gorbačovových reforem. Určité náznaky tohoto vnímání věcí jsou patrné i ve filmu, který mimochodem dobře ilustruje dobový slovenský výraz pro přestavbu - prekabátenie._____ 3)  Ano, už se píše rok 1989 a režim není, co býval. Je to patrné i ve vyšší kritičnosti snímku, k čemuž očividně přispěla spolupráce s přestavbovým Sovětským svazem, kde se tehdy o podobných tématech rozsáhle diskutovalo._____ 4)  Nicméně ve filmu nepadne ani slovo o politických procesech a trestech smrti nebo dlouhodobého vězení v Československu. Anglický letec jezdí jako řidič náklaďáku a zpravodaj československého rozhlasu se kamarádí s americkým kolegou v Moskvě (!)._____   5)  Přesunem děje do Sovětského svazu získal film trochu na šťávě. Dialogy se staly dobově věrohodnější, alespoň trochu je patrná atmosféra strachu. Od smrti Stalina uplynuly tři roky, většina jeho pochopů je stále ve funkcích a Chruščovova zpráva o kultu osobnosti je zatím tajná. Lakování na růžovo je vidět pořád...například v distingovaném vzhledu moskevské komunalky (byt, v němž v každé místnosti bydlí samostatná rodina, kuchyni a koupelnu mají společnou - běžný způsob bydlení ještě za Gorbačova)._____ 6)  Zaujal mě příjemný 31letý Petr Lepša (novinář Zdeno Zajaroš)._____ 7)  Přes nejrůznější výhrady, z nichž o některých jsem se zmínil výše, na mě film zapůsobil svojí atmosférou bezmoci a rezignace, tak typickou pro život v socialismu._____ 8)  Snad jen ten dabing nebyl moc na místě. Spíš bych ocenil, kdyby postavy mluvily v souladu se svou národností a s dějem. (22.06.2022)

Filmu sa nedá uprieť odvaha popisovať skutočnosti 50- tych rokov, hlavne z ruských reálií. Treba však podotknúť, že predloha je od komunistického pohlavára Bohuslava Chňoupka (reportáž Vstaň a choď z knihy Generál s levom), takže aj pre stranu to bolo prijateľné... Skúsený režisér Martin Hollý sa s látkou popasoval výborne, snímok je rozhodne zaujímavý a dobre natočený s podmanivou dúmavou hudbou. (09.01.2020)

"V Rusku je všetko tajné, ale nič nie je tajomstvom..." Postupne si odškrtávam filmy z bohatej filmografie M. Hollého. Jeho film Právo na minulosť možno doplatil na zlé načasovanie, pretože ono to vôbec nie je zlý film. V 89-tom roku bola socialistická politika v Československu už v troskách a preto sa do filmu podarilo dostať i dialógy, ktoré by ináč režimom asi neprešli. Film zaujímavo poukazuje na osudy človeka, ktorý spadne medzi pomyselné kolesá meniacich sa režimov a ocitá sa medzi ľuďmi, ktorý šikovne prezliekajú kabáty...Povojnové časy boli pre mnohých ťažké, mnohí boli obvinený so spolupráce s Nemcami a ťažké to má i náš hlavný hrdina, ktorý stratil svoje dokumenty a nemôže dokázať , že stál na správnej strane. Zaujímavou časťou filmu je hľadanie svedkov a jeho bývalých spolubojovníkov v ZSSR. Natáčalo sa pravdepodobne naozaj v Rusku, aspoň to tak vyzerá i s ruskými hercami. Najviac filmu ublížil neprofesionálne zvolený dabing. Napriek tomu, že sa z pier hercov dá odčítať ruština, je všetko nasilu predabované a to pôsobí rušivo. Myslím, že celkovo ide o neprávom zabudnutý film, ktorý síce má pár chýb, ale rozpráva veľký a nadčasový príbeh. 70%. (14.08.2014)

Příběh, jenž lze po závěrečné scéně nazvati ironií osudu – těžce zraněný válečný hrdina bojující v Rudé armádě jako jedna z menších obětí "kádrového mechanismu" po únoru '48. Samotný námět zde mapuje v necelých dvou hodinách poměrně rozsáhlý tematický záběr. Odvrácená tvář budování socialismu po "Únoru", těžký poválečný osud československých letců bojujících proti nacismu z "opačné strany", mediální cenzura a propaganda, vrcholící napětí studené války, po únoru 1956 šok z odhalení Stalinova kultu a pokusy o rehabilitaci státem vykonaných zločinů... to jsou nicméně témata, ke kterým mám stále potřebu se vracet a různě si připomínat. Zde některé z nich zůstávají nastíněné spíše ve vedlejších až epizodních motivech, ale vcelku to nijak neškodí a naopak z dnešního pohledu film může pro diváka posloužit i jako funkční "opakovačka" dějin prvních dvou dekád poválečného Československa. Závěrečný dialog nad vydáním knihy jakoby symbolicky podtrhoval možnost vynést na světlo světa v době perestrojky příběh na pozadí poválečných dějin v otevřenějším duchu. Ač lze souhlasit s textem distributora, že kritika režimu je zde skrze šťastný konec přeci jen ještě trochu alibistická. Martin Hollý byl vždy režisérem spíše lidských příběhů, než velkých politických eposů, soustředí se na osudy postav, vzahy mezi nimi (v centru stojí pan Griga jako bezmocná oběť systému) a pokud se naladíte na jeho vlnu, lze přesně tak vnímat i Právo na minulosť. Jako film řemeselně zručně natočený i hutným příběhem naplněný. Ač nezastírám, že následující Hollého dramata s náměty z 50. let Tichá bolest a Zámek v Čechách jsou mi o něco bližší a v rámci sovětských perestrojkových filmů oceňuju víc Abuladzeho Pokání. 80% (06.04.2020)

"Šťastné je, že jsme prežili…" Je docela štěstí, že jsem se k tomuto zapomenutému snímku Martina Hollého po létech konečně dostal. Téma vypořádání se se zločiny stalinismu určitě není špatné zpracované, ač scénář vznikl podle námětu někdejšího komunistického ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka. Je tedy asi znát, že film vznikl ještě za socialismu, neboť v porovnáním s Hollého Tichou bolestí je ten popis událostí přeci jen o dost uhlazenější (bez jakékoliv zmínky o obětech na životě). A ten konec film odehrávající se po událostech spojených s Chruščovovým projevem na 20. sjezd KSSS vyznívá až moc optimisticky. Přesto po filmové stránce tomu nelze moc co vytknout. Nechybí třeba ani Hollého filmařská poetika (viz zejména scéna kdy Věra vzpomíná na život s Grigem mezi partyzány). A krásný je i hlavní hudební motiv. (28.04.2024)