Prežiť svoj život

Skvostný film, který mě zmátl hned dvakrát. Původně jsem - hlavně podle názvu - soudil, že zde bude Švankmajer bilancovat svou životní dráhu, a podruhé jsem - během prvních scén - pro změnu podlehl dojmu, že půjde o klasický švankmajerovský surrealistický bizar, který by mohl být dokonce vtipný. Ne že by na obou názorech snad nebylo trochu pravdy, ale skutečností je, že teprve krátce před samotným závěrem jsem užasl, jak dovedně promyšlený ten film je - a jak se zcela vymyká všemu, co jsem o něm předem soudil. Jsem skutečně ohromen, jak je zde postupně divák zaplétán do stále rafinovanější smyčky, z níž není úniku, a která v závěru vezme dech - Švankmajerovi se zde skutečně podařilo přivést k životu fascinující podívanou o lidských snech a nevědomí, které není rovno. Z relativně nízkého hodnocení, které si zde film vysloužil, mi je jasné, že to není podívaná pro každého - přece jenom lidé nedotčení myšlenkami Freuda a Junga nemají moc šancí si tento film náležitě vychutnat (dokonce jsem v pokušení se domnívat, že tento film zcela docení pouze psychoanalytici - a možná i pár jejich klientů). Skutečnost, že se ve filmu objeví celá řada mně osobně důvěrně známých lokací - Kubelíkova ulice, palác Akropolis, Bio Oko... - mu v mých očích jen přidává na zajímavosti. Chtěl bych si vyhradit věčnost, abych mohl na tento film koukat opakovaně a převalovat v hlavě všechny asociace a myšlenky, které se mi při jeho sledování honí hlavou. Dát tomuto nedoceněnému filmového majstrštyku 5 hvězd je pro mě osobně naprostou samozřejmostí, u které není o čem dál diskutovat. (12.10.2014)

Evženovi se začínají zdát podivné sny, a tak začne navštěvovat psychoanalytičku. Dozvídá se tak spoustu věcí, které potlačil ve svých vzpomínkách. Naučí se i způsob, jak do snů pronikat a ovládat je, jen se rozhodnout, jestli je lepší život bdělý nebo ten snový. Originalita, se kterou je lehce surrealistický film zpracován nezná mezí. Inteligentní humor, který naráží na Junga a především Freuda vás úplně pohltí. Oidipovský komplex, superego a analýza snů, všechno je podáno velmi zábavnou formou, která vám postupně odhaluje víc a víc smysl příběhu a rozmotává zpočátku nesmyslný příběh. Nakonec do sebe každý malý detail zapadne a utvoří velmi zajímavou a především originální podívanou. Jen se nesmíte nechat odradit podivným způsobem animace, který Jan Švankmajer zvolil, nakonec to má přece jen své kouzlo. (13.05.2012)

Všimli jste si, kolik toho ve Švankmajerových filmech vypoví o člověku ústa a hlavně zuby? Třeba v tomhle snímku - psycholožka s výhružně trčícím špičákem, doktor s arogantně zlatým zubem, manželka s dominantním předkusem, který se zmenšuje s jejím narůstajícím zoufalstvím, perfektní bílý chrup Evy Animy Evženie, bezzubá žebračka Superego Bůh a Freud výsměšně vyplazující jazyk. Anebo zbavení se malého Petříčka zobrazené právě drastickým trháním stoliček. Detailů právě na spodní čelist je ve filmu nespočet, jsou součástí jak reálného, tak i snového světa. Jenže právě v rozlišování těchto světů to Švankmajerovi docela dře, vždyť on všechny výtvarné hrátky a infantilní úchylnosti využívá úplně kdykoliv, takže svět spících naprosto zaniká a ani zdaleka se nevyrovná Gondryho poetické piplačce s celofánem nebo Nolanovým geniálním propletencům. A pak ten příběh. I kdyby Švankmajer vydoloval ze svého výtvarného nevědomí sebevíc, nikdy to neodvede pozornost od opravdu hloupého příběhu o pánovi, který vlastně celý život toužil být dobrým manželem své matky a správným otcem sama sebe. Přežít sto pět minut v kině pak může být těžší než přežít celý svůj život... (26.06.2011)

Z kina jsem odcházela nadšená a s širokým úsměvem na tváři a ještě hodinu po filmu se smála. Podle mě to je nejlepší Švankmajerův film, i přes to, že je kritizován pro svojí jednoznačnost a nízkou surrealismističnost. Zrovna tímto filmem by ale měl začínat každý Švankmajerův divák, protože vysvětluje všechyn jeho předchozí filmy. Především z psychoanalytického hlediska a tak krásně a přirozeně, až srdce zajásá. (01.08.2011)

"Freude, Freude, na tě vždycky dojde", jak s oblibou říkal náš hrozný profesor na psychologii. Čím víc toho znáte z psychoanalýzy, tím pro vás je film vtipnější. (Scénář pracuje hlavně s nejznámějšími definicemi, které používá zcela doslovně, což je na tom právě to zábavné). Docela jsem se nasmála, některé scény byly skvělé (hlavně ty v ordinaci s obrazy Freuda a Junga). Ručně animované fotky herců se střídaly s klasickými hranými záběry, práce to byla náročná a zdlouhá, jak bylo vidět ve Filmu o filmu. Ale jenom proto, že to je vypiplaná surrealisticky snová vize, na kterém budou Japonci zase ujíždět, to nebudu hodnotit lépe, protože místy to bylo opravdu ukecané a hlavní pointa byla až příliš brzy zřejmá. Zbouchnutí animy však nemělo chybu. Jdu se teď zakousnout do kabelky, dobrou noc:) (27.10.2010)