Hon

Dánská variace na "Byl jsem lynčován" s chabou argumentací, vyvolávající zásadní otázky, pochybnosti a odsouzení celé společnosti. Hon je rozhodně výborný film, ale i přes Vinterbergovu chytrost a budování celého příběhu je tu pro mě zásadní problém v samotném obvinění. To působí doslova "vycucaně" z prstu včetně argumentu na jeho obhajobu ("děti přeci nikdy nelžou", "já věřím jen dětem", ...). Na těchto základech následuje syrová a bolestivá srážka s realitou jednoduchosti a rychlých ukvapených závěrů bez jediného důkazu (ano, sklep, ano!). Naopak zajímavé je sledování dospělých, kteří si svojí již "ustanovenou pravdu" dokážou prosadit a vlastně ji zpětně vtlouct oběti do hlavy (dialogy matka-Klára) a celý ten kolotoč všudypřítomného odsouzení a pocitu sledování. Hon je prostě velmi dobrý film, kterému by stačilo k té dokonalosti, o které se tu píše, více racionálních argumentů a méně vnucených faktů. Ale ona se přeci dlouho opakovaná lež stane pravdou, že? PS: Klára od první chvíle působí jako lehce "zpomalená" a navíc ta situace, kterou má doma (hádky, "ztrácí se"), to opravdu není dítě, kterému by jste věřili první poslední... (18.02.2013)

Určitě jeden z nejlepších filmů na téma "bezpráví" z posledních let, při jehož sledování byste nejradši značnou část postav pořádně propleskli a nejvíc by zasloužila malá Klara, která to mimochodem zahrála opravdu bravůrně na její věk. Příběh je to rozhodně zajímavý, vyvolává spoustu negativních emocí, ale přece jenom mi to nepřišlo až tak věrohodné, jak by bylo možná záhodno. Přišlo mi to do určité míry účelově vykonstruovaný, kdy některé scény asi nebyly úplně to pravé ořechové, navíc to bylo tak zvláštně poskládaný na sebe a s koncem to tak nějak vyšumělo do ztracena. Takže ano, velmi dobrý film s nemalým množstvím dramatických, dobře natočených scén, ale podle mě to mohlo být jako celek zpracováno o něco líp. 75% (16.06.2013)

Niterné drama o osobní katastrofě, která vznikla z relativně přirozené situace zcela uvěřitelným, skoro až "všedním" způsobem. Právě vznik zápletky, vykreslení okolností a následného vývoje je silné ve své realističnosti a propracované lidskosti. Nikdo zde neztělesňuje zlo, při troše empatie dokážeme pochopit motivace a jednání všech zúčastněných. Na rozdíl od severských filmů typu Zlo mezi námi, či Zkažená mládež zde šokování diváka nepůsobí vykonstruovaně, křečovitě, popř. samoúčelně. Hon se snaží nabudit dojem, že tohle by se mohlo stát každému z nás - tím má k diváku blíže. Na kvalitním zprostředkování zážitku se také zasloužil výtečný Mads Mikkelsen. 8/10 (03.10.2013)

Bál jsem se ... Dvě hodiny Konverzačního Dramatu je pro mně děsivá noční můra, díky bohu tohle byla krásně Šokující a Intenzivní severská podívaná plná zvratů, emocí,empatizmu a slušně překvapivých momentů. Mads Mikkelsen ovládá svou hlavní postavu Lucase s trochou výbušností když je potřeba! Je to hezky přímočaré mezi stabilitiou a chaosem, civilizovaným světem a anarchii, což dodává filmu nepředvídatelnou kvalitu! 85% (27.03.2013)

Karl Popper napsal někdy v polovině minulého století několik článků a knih o tom, že správná hypotéza musí nabízet prostor pro své vyvrácení. Pokud totiž upravujeme náš výklad faktů na základě teorie, pokud nezavrhneme hypotézu, když empirické důkazy nesedí, pak si ona teorie nezasluhuje být teorií nazývána a měla by být odmítnuta. Měla by být nahrazena něčím, co vyvratitelné bude. Poppera v jeho knihách sice zajímala především věda, s jistým nadhledem by se ale dalo říct, že jeho charakteristika sedí i na děj Honu jako takového. V něm je totiž hlavní hrdina obviněn ze sexuálního obtěžování a pedofilie poté, co si jedna malá holčička ve zlosti vymyslí, že jí ukazoval pindíka, a škála nepříjemných důsledků na sebe nenechává čekat. Když si holčička uvědomí svou chybu a nechce vypovídat před psychologem, všichni dospělí to považují za známku studu k tomu, co se přihodilo. Když mamince řekne, že se mezi ní a Lucasem k ničemu podobnému nedošlo, vysvětlí si to maminka jako snahu vytěsnit zážitek ze své paměti. Ať už zkrátka kdokoliv udělá cokoliv, vždy to podle místních bude prokazovat Lucasovu vinu, vždy se zkrátka - použijeme-li myšlenky Karla Poppera - bude chápání důkazů měnit podle teorie, ne teorie podle získaných důkazů. A co je pro hlavního hrdinu ještě horší, jeho sousedi se tentokrát rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou. Pod vlivem ideje, že k monstru se člověk může chovat zas jen jako monstrum, postupně začínají likvidovat vše, co si Lucas celý život budoval. Hon je nepříjemný, syrový, nelítostný, působivý. Ukazuje totiž, jak propastný rozdíl může být mezi "zdáním spravedlnosti" a "spravedlností" jako takovou nebo že většina nemusí mít vždy pravdu (i když je na tom naše politické uspořádání založené). A zároveň nám připomíná, že dokázat, že něco neexistuje, něco není či se něco nestalo, nejde. Jak už totiž tvrdil Bertrand Russell v jedné své eseji: I když nebudeme mít jediný důkaz toho, že kolem Země obíhá čajová konvička, nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, že někdě na obloze, skrytá pohledům našich dalekohledů, není. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (02.07.2012)