71 fragmentov chronológie náhody

71 fragmentů chronologie náhody čili 71 tyčinek mikáda, po jejichž odebrání nezbude nic, jen další chladné oznámení ve zprávách, že mladý student v bance zabil tři osoby a pak sám spáchal sebevraždu. Ústřední hybnou silou je konsekvence Pascalovy sázky na boha, kdy i ten, který se rozhodne nesázet, nutně volí. (27.01.2007)

Haneke ví naprosto přesně co chce říct a jak to chce říct. Nepotřebuje k tomu jediný zoom kamery, nepotřebuje dialog mezi postavami tak jak ho známe z běžných filmů (postavy mezi sebou prohodí maximálně dvě věty a následuje střih) a nepotřebuje ani příběh jako takový. Stačí mu krátké oznámení o střelbě v bance a rozpracuje ho do 71 fragmentů, které spolu můžou, ale taky nemusí souviset. A přece divák celou dobu chápe režisérův záměr, neřkuli slyší jeho klidný, ale přesto zlobou prosáknutý hlas, kdesi za plátnem. (03.02.2012)

Hanekeho trilógia je síce jednotná vo forme ako i naturalistickom režijnom vedení, obsahovo je však kolísavá. Rovnako ako v Bennyho videu tu Haneke koncentruje svoju nenávisť voči societe značne vykonštruovanými udalosťami, ktoré následne nemôžu šokovať do takej miery, do akej by si možno autor prial. Chápem jeho posolstvo, no zároveň som názoru, že hoci ľudia síce sú všeobecne zlí, nemyslím, že žijeme v toxickej morálnej dystópii, tak ako ju vidí/videl Haneke. Jeho dištancovanie sa od prvoplánových emócii a úmyselný chlad mu podľa môjho názoru dozrel až v neskorších filmoch, tu ešte pôsobí trochu nevykvasene, až vychcene. Z trilógie na mňa najsilnejšie zapôsobil siedmy kontinent, ktorý oplýval navyše aj dráždivou nejednoznačnosťou výpovede a boľavým existenciálnym presahom. (13.11.2019)

Platí tu takmer to isté ako pri snímke Siedmy kontinent . Ide o veľmi industriálne vyzerajúcu snímku ktorá je naplnená depresiou, anómiou a je spracovaná v pomalšom tempe. Každý fragment tu má svoju štruktúru ale aj tak sa mi to celé tiahne a miestami ma to nudilo. 71 fragmentov chronológie náhody sleduje päť dejových línií ktoré sa na konci spoja v jednom masakre. Začína sa to chlapcom ktorý ušiel do Rakúska kvôli vojne v jeho domovine. Ďalej tam sú dve manželské dvojice, jedny si chcú adoptovať dieťa, druhý zase dieťa majú ale otec je agresor a alkoholik. Potom je tam dôchodca. A nakoniec je tam aj 19 ročný študent ktorý na konci rozpúta, už na úplnom začiatku spomenutý, pekelný masaker. Na to som sa tešil najviac.. A ono to finále nakoniec ani nebolo také ako by som čakal. Amok ktorý študenta zachvátil nebol vyobrazený tak, aby som pociťoval nejaké emócie, to je jedno či kladné alebo záporné. Proste v priamom prenose zabil niekoľko ľudí a ja som nepociťoval nič.. A to by som pri psychologických drámach mal. (25.12.2014)

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%] (08.10.2021)