Človek z mramoru

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. (06.11.2014)

Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci. (22.04.2007)

Po formální stránce jde o křišťálově vybroušené dílko, kdy se Wajda vypořádává s temnou stránkou polské minulosti a popisuje průmyslovou výrobu úderníků a hrdinů socialistické práce. Obsahově jde samozřejmě o film poplatný době vzniku, tedy 2. polovině 70. let, kdy Wajda hodnotí nedávné dějiny z pozice reformního komunisty, takže některé motivy mohly být ještě temnější. Hrdina příběhu, se kterým se divák seznamuje prostřednictvím archivních materiálů, je nezištným idealistou, který zaujímá až příliš nepraktické postoje, takže ani po změně společenského klimatu nechce ze své nedávné perzekuce získat prospěch a místo aby přijal nabízenou funkci, odejde do ústraní a je zapomenut. Kladem filmu je vedle šikovně konstruovaného scénáře přítomnost Krystyny Jandy. V našich končinách málo známá herečka je femme fatale polského filmu, která si zahrála v řadě výborných polských snímků. V Člověku z mramoru vytváří postavu, která je kombinací Isabelle Huppert a Leni Riefenstahlové. Celkový dojem: 80 %. Filmu bohužel ublížil nevýrazný konec, který poněkud snižuje údernost jeho poselství. (19.11.2008)

Doháním resty, které mám v rámci evropského filmu, a vrhla jsem se na klasika - Andrzeje Wajdu. Musím se přiznat, že doposud jsem s ním tu čest neměla a jeho díla jsem znala jen teoreticky. Po zhlédnutí Člověka z mramoru jsem ráda, že jsem se s ním konečně seznámila. Ač mě tento film na zadek úplně neposadil, navnadil mě minimálně na Wajdovo volné pokračování Člověk ze železa. Člověk z mramoru evokuje svým stylem Občana Kanea, jelikož se řadí k polskému filmu morálního neklidu, nalezneme tu samozřejmě kritiku socialistické společnosti v Polsku. Vyváženě se střídají dvě časové roviny, dobře působí dobové materiály, týdeníky a dokumenty, jejichž prostřednictvím se nám režisér pokouší sestavit podobu socialistického hrdiny, kterého režim zavrhnul. Otevřený konec nutí k zamyšlení, postava Agnieszky je sympatická svou odhodlaností, líbila se mi i rovina natáčení filmu, když vám ostatní hážou klacky pod nohy. Agnieszka, to byla taková naše Chytilová. Hodnotím sedmdesáti procenty, čekala jsem víc. To ale nemění nic na tom, že Wajda je výborný režisér, že toto je film, na který stojí za to se podívat, a že stojí za to seznámit se s polskou kinematografií té doby jako takovou. (04.04.2012)

Kdyby něco podobného vzniklo za normalizace u nás, okamžitě by to skončilo v trezoru. Příběh o mladé režisérce, která točí diplomovou práci o postavě jednoho zedníka z budovatelských padesátých let. Během mravenčí práce a nastudování různých materiálů se dostává k pravdě, která měla být před veřejností skryta. Špičkově natočený film. (22.03.2022)