Jack stavia dom

Stand by Lars. Manifest misogynie, autorské úzkosti, provokatérství i sebe-obhajoby. Terapeutický hapening, který na příkladu vraždící lidské karikatury demonstruje, jaké to je, když se filmař ocitne v osobním očistci a jediná cesta vede do pekla. Neiritovalo mě ani tak to, že Lars hranice překračuje a vysmívá se tabu (skoro každou takto narušenou hranici totiž hájí a relativizuje ve voice overu sám Jack). Spíš mi vadilo, že se mnou film skutečně neotřásl a nemanipuloval s tradiční trierovskou neomaleností. Ale čím víc času uplynulo od projekce, tím víc musím uznat určitou formu očisty a neodolatelné kompulzivnosti, kterou Jackův dům přináší. A při střihových scénách se Speerem a Hitlerem jsem ryčel smíchy. To je fakt mimo dobro a zlo. Tam mám odulého dánského trosečníka nejradši. BTW nenechte se zmást atraktivními titulky. Přijetí v Cannes bylo celkem vřelé. Asi i proto, že většina haters opustila sál v průběhu dětského halali. (17.05.2018)

Trier ve své verzi Portrétu sériového vraha servíruje pět epizod ze života inteligentního psychopata, pět incidentů, pět zvrácených uměleckých děl... Ačkoli v každém z nich by se dala nějaká drobnost vylepšit, kdy zejména v kratší verzi filmu chybí tu a tam nějaký ten explicitnější záběr, jako celek působí velmi celistvě a silně koukatelně. Trier snad jakoby chtěl být o chloupek přístupnější. To se týká prostoru mezi jednotlivými incidenty, v němž jsou velmi pěkně a srozumitelně načrtnuty paralely mezi vraždami a uměním. Realistická a chcete-li metaforická složka filmu se pak perfektně snoubí v dokonalém epilogu. Musím říct, že Trier dokázal filmu vtisknout svůj nezaměnitelný rukopis a přesto ani chvilku nenudil, anebo nevyvolával řadu zbytečných otázek, na které neexistují odpovědi... Pro mě doposud jeho druhý nejlepší film. 8/10 (27.12.2018)

Filosofující (nes)mysl v podání Larse von Triera. Matt Dillon ubližuje ženám, dětem i zvířátkům, pojem mražená pizza si vysvětluje po svém, buduje svoji zvrácenost svéráznou architekturou a kupodivu i po této své odpudivé kreaci sehnal další herecké angažmá v "normálních" filmech. Na ploše více jak dvou hodin, kdy finální fáze představovala to nejpičoidní vyvrcholení, kontroverzní tvůrce neviditelně tajtrlíkuje po boku svého sériového vrahounka, který se (mnohdy filosofujícím způsobem) zpovídá (pro diváka skryté mužské osobě) ze svých zvěrstvech páchaných na živých tvorech, načež je prezentuje prostřednictvím jakýchsi pěti kapitol/incidentů. Což o to, jeho vyprávění má svá silná místa, bohužel, režisér své extrémy bere seriozně, groteskní rysy vyprávění si má divák objevit/dosadit sám, čímž vzniká rozkol. Mně přišlo veškeré dění až často k smíchu, mrtvoly málem mrkaly a nepolapitelný Rafinovaný vrah se mnohdy choval imbecilně. Tak třeba incident s Riley Keough, Elvis Presley by čuměl, jaké pěkné poprsí má jeho vnučka, byl úplný vrchol stupidity. Ta odhalí jeho totožnost, ovšem s policistou to nehne a jejímu křiku z okna, ke kterému je vrahem mohutně nabádána, nikdo ze sousedů a ani z okolí nevěnuje pozornost. Jiný režisér, béčkový nebo méně známý, by to prudce schytal, ovšem Trierovi je to tolerováno. Mezi námi, ani ta technická kvalita nebyla z nejdražších, chápu nezaostřené záběry/snímání, jistě, režisér musí ze svého nitra (třeba zrovna takto) zprostředkovat autenticitu prožitku, ovšem mnohem lépe by se hodilo jeho počínání vměstnat do přijatelnější stopáže. Přes dvě hodiny se dívat na Dillona, jak nehne ani brvou, s ubohoučkým finále k tomu, je docela zápřah. 6/10 (05.08.2020)

Když jsem na něj šel, nějak jsem předpokládal, že uvidím tak půlku a půjdu znechuceně pryč. Nemám von Triera nijak zvlášť rád. Melancholii jsem zkoušel třikrát, nikdy jsem to nedokoukal, Nymfomanka měla první část docela spád, druhá byla pohádka o tom, jak se unudit v kině. Navíc mi připadá, že vše, co dělá, dělá pouze na efekt a s důrazem na provokaci (což sice chápu, ale není mi to až tak sympatické). A Jack měl být totéž. Ten film je odporný a zlý, občas až nechutný. To ano. Ale na druhou stranu je až neuvěřitelně chytrý, autorský a vysoce umělecký. Nevěřil jsem, kolik krásy a filmového umění tam dokázal vložit. Řekl bych, že moje očekávání - které se nastavilo na úroveň Cannibal Holocoust či Srbski film - bylo hodně přetažené a nakonec mi nepřišlo tak hrozného téměř nic (u pikniku jsem naštěstí nebyl jediný, kdo se v kině smál, i když jsem to asi začal...). Mám jen dvě výtky: 1. z toho, co dělal kameraman, mě za chvíli bolela hlava (zkusím sednout v kině trochu dál), 2. Trierova naivní encyklopedičnost, kterou předváděl už v Nymfomance (člověk pod lampou, strom pod kterým seděl Goethe, sirény u letadel) a která mi přijde hrozně prázdná. Těžko se mi to říká, ale von Trier natočil (téměř) dokonalý film. (27.10.2018)

V čem to Trier v této studii zla přehnal, že diváci na premiéře zhnuseně odcházeli? V samoúčelně šokující brutalitě, nebo v otrlém humoru totální nicoty? Kritici se nemohli shodnout - snímek ocenili od 0 procent po 100 procent. V úvodu vidíme přestylizovaní pekle a pak následují polemiky v prázdném obalu a lacinými odkazy na Hitlera. Naštěstí nadsázka zlo tlumí a osvobozuje. Nejsilnější sólo přijde, když vyznavač systému a čistoty dává sarkastickými urážkami najevo svou intelektuální nadřazenost. (30.03.2019)