Musa

Jste-li oddaný poeta, kterého vysává nedostatek básnického střeva, postačí, když se nevědomky zapletete s Múzou, lépe řečeno se sympatickou poběhlicí. Rázem sice nesložíte žádný nový Máchův Máj, jen váš život nabere nový směr, v němž bude dost prostoru pro východní tajemné krásky, půjdou po vás dámy v černém všech věkových kategorií a ze žil si budete dolovat to, co vám brání v rozletu. To samé udělal i profesor literatury, který diváka bere na celkem originální cestu za vykoupením. Jaume Balagueró řídí jeho kroky neotřelým pojetím, není v takové slepé uličce, jako jeho kolega Paco Plaza, s nímž trhl v minulosti největší úspěchy. Nečekejte ale úplné kreativní zázraky. Balagueró chce být jiný, chce přicházet s novými nápady, rozhodně se nespokojí jen s prvoplánovým pojetím bezduchého krváku. Do mytologie múz mohlo být nahlíženo trochu více erudovaně i podrobněji, neb je to zajímavá látka, která mohla být ošetřena. Občasná zmatenost, ať už úmyslná či neúmyslná, dělá příběh v některých fázích těžkopádným, ne úplně přehledným a ne vždy smysluplným. A scházela mně i dostatečná motivace jednotlivých aktérů.Tempo je nastavené ideálně, gore vypadá dobře a není ho kvanta, slouží k správnému vybarvení děje. Trefou byl casting - málo známý Elliot Cowan je snaživý sympaťák, dámská skvadra čítá evropský mix, na který je radost pohledět: Franka Potente, Ana Ularu a vizuálně líbivá Manuela Vallés. A z hlubin zapomnění vytáhli i Joanne Whaley, ta je náčelnicí spolku poběhlic. Příběhu sice schází propracovanost, lze však ocenit, že si tvůrce dal práci přijít na poli hororu s něčím méně v rámci žánru viděným, co je natočeno na patřičné technické a vizuální úrovni. 8/10 (31.03.2018)

Lepšie ako tabletky na spánok. Netuším, do čoho investovali tých 5 miliónov, do masiek a gore asi ťažko. Dvaja hlavní hrdinovia s rovnakými nočnými morami len pátrajú a pátrajú, až sa napokon dopátrajú, ale jedna zakrvavená mátoha, ktorá znenazdajky vyskočila z vane, už celkový dojem zlepšiť nemohla. Technicky samozrejme dokonalé, ale súčasne aj dlhé, nudné, bezduché a prázdne. Nebola tam vlastne ani jediná scénka, ktorá by ma nejako oslovila, alebo aspoň vytrhla z driemot. Emócie to nezanechá žiadne a ráno si už ani nebudem pamätať, o čom to bolo. Tie konverzačné kriminálky vydávajúce sa za horor už začínam nenávidieť. Balagueróv najhorší film. (07.03.2018)

Vyobrazenie múz, ktoré boli podľa gréckej mytológie až na ojedinelé prípady ako bolo potrestanie tráckeho poeta Thamyrisa mierumilovnými, ušľachtilými a inšpiratívnymi bohyňami umenia ako nejakých zlomyseľných a krutých démonických bytostí sa mi príliš nepozdávalo a chvíľu som si naň musel zvykať. Musa disponuje viacerými dobrými momentami a nápadmi, ktoré sa však miestami akoby utápali v zbytočnej omáčke, ktorú Balagueró okolo príbehu servíruje. Jaumeho hororová tvorba si stále drží status nadpriemernosti, v režijnom tandeme s Plazom im to však išlo o poznanie lepšie než každému samostatne. (22.10.2018)

Po r. 2000 na mňa strašne silno zapôsobila nová vlna hispánskych hororov. Robili sa atmosférické, temné a drsné pecky, ktoré sa síce nebáli krvavých detailov, ale používali ich s mierou a nečasto (o to pôsobivejšie bolo, keď sa niečo nechutné zjavilo). Jaume Balagueró patril k najvýstavnejším režisérom tejto vlny. Jeho kúsky Temnota, [REC] alebo Nepremožiteľné zlo, mám veľmi rád. Bohužiaľ, Jaume to v posledných rokoch prestal zvládať. Zo špičkového tvorcu výborných hororov sa premenil na unudeného rutinéra, ktorého najnovšie veci nie sú ničím výnimočné. Naopak: sú nezaujímavé, stereotypné, nudné, proste ako od hocijakého najbližšieho režiséra, ktorý bol poruke. A také je, nanešťastie, aj Muse. Pár drobností poteší (to s krkom napríklad), sú tam zaujímavo skombinovaní herci (Franka Potente a Christopher Lloyd je vskutku diabolská kombinácia) a budovanie temnej, ponurej atmosféry Balagueróvi stále nie je úplne cudzie. Ale už to nesiaha jeho prvým zárezom ani po kolená. (08.04.2018)

„Do ucha mu múza šeptá, hrůzou smrtelnou ho deptá.“ Profesor nebohý, po poháru lásky zakázané toužící, na vějičku studentky krásné a žádostivé se chytil a teď z toho „I promise, forever!“ nevyjde a nevyjde. Kol něj se múzy ovíjí všelijaké, nejvíce však mrška mrňavá, tajnosnubná, zlopověstně šeptavá, a srdce jeho i mé na poplach bije. Úprkem i přerývavě, jak chtíč divoký ho pohání i strach smrtelný ho svírá. Vždyť city ony tak blízko sebe na háku ostrém v komoře života visí. MÚZICKÉ OKÉNKO: [][] Verše nejsnáze ožívají, psány jsou-li: ¶¿ Brkem havraním, v inkoustu černém máčeným. ¶¿ Krví horkou, na papír i do vany čůrkem stékající. ¶¿ Drápem ženiným, do srdce mužského zarytým a básníkem odtud bolestně vytrženým. ¶¿ Krůpějemi rosy chladné, za úsvitu po tváři mrtvolně bledé k ústům stékající. [][] Jak asi múza Skrytá, v magickém bílém kruhu polapená, k zemi znehybněna klesá? A do jaké pozice kočičí se tam skrčí? Bolestně, na všechny čtyři. Hvězdu pátou sebekanibalka pozřela, prsty své k tomu přikusujíce. Ta, jež scenáristou tak hanebně zanedbána byla. Škoda. (07.05.2023)