Srdce temnoty: režisérska apokalypsa

Krásná ukázka toho, že když má vzniknout něco velkého, je potřeba pro to něco obětovat. Nejen Francis Ford Coppola v tomhle případě šel přes neskutečné překážky, šel do velkého rizika, ale všichni, kdo s ním na filmu dělali a vydrželi dlouhé natáčení, si zaslouží poklonu. Dílo, kterému dali vzniknout, ale stojí za to. Stejně jako tento dokument o jeho natáčení. (26.02.2016)

Conradovo "Srdce temnoty", které lokalizuje černou díru úniku do tmy, jako prehistorického zla, jsem četl několikrát. Pokaždé jsem ho však nahlížel jinde. Možná to není má chyba, možná toto "srdce" bije na různých místech. A možná také, jak soudí Matty *****, smýšlí podobně jako pan Kurtz každý vůdce, diktátor či režisér. Girondista Pierre Vergniaud, řekl kdysi slavnou (dnes okřídlenou) větu, že revoluce jako Saturn požírá své vlastní děti (La Révolution est comme Saturne: elle dévore ses propres enfants); ona černá díra bude nejspíš zde: šílenství bez budoucna, bez nových pokolení, zisk něčeho vytouženého, co posléze rozleptá člověka zevnitř a zničí a zničí všechny jeho plodivé síly. Film "Apocalypse Now" ani dokument o jeho natáčení netrefilo přesně do středu (srdce) tmy, ale ještě může. Pozn.: Ostatně jinou představu (ve výrazu i obsahu) o ničen toho, co bylo počato má Rubens i Goya. (01.04.2019)

Francis Ford Coppola dostal 30 miliónů dolarů, bezednou důvěru studia a excelentní scénář. A pak s jejich pomocí protáhl stovky lidí peklem, aby natočil dost možná nejlepší film o Vietnamské válce. Tentokrát mu to vyšlo, i díky fanatickému odhodlání a touze uspět. Přesto je z dokumentu cítit, že ke krachu bylo strašlivě blízko a vyhnout se mu podařilo jen zázrakem. Nebyl v tom sám. William Friedkin vyhořel s podobně ambiciózní Mzdou strachu a za necelý rok po Apokalypse pohřbil Michael Cimino svou kariéru Nebeskou bránou. Srdce temnoty je skvělá ukázka rozežranosti a megalomanie vrcholného období Nového Hollywoodu. Zároveň jde o sondu do časů kdy měli režiséři první a poslední slovo, a stejně tak zdůvodnění, proč o tohle privilegium na dlouho přišli. (27.07.2016)

Mimořádná přitažlivost tohoto dokumentu není dána jenom spletitými okolnostmi vzniku Apokalypsy, ale také výrazným osobním vkladem Coppolovy manželky Eleanor. Její otevřený komentář si krom maniakálních proporcí celého projektu všímá také čehosi znepokojujícího na Coppolovi samotném. Objevování temných zákoutí duše po vzoru Conradova Srdce temnoty, přítomného zde také díky ukázkám čtených jiným sebevědomým tvůrcem, Orsonem Wellesem, je možná ještě působivější než v případě Apokalypsy, kde autentický civilní nádech chyběl. K diskuzi nad dokumentaristickou etikou vybízí použití nahrávek pořízených bez Coppolova vědomí. Právě ony ovšem nejlépe poukazují na víru v neohrozitelnost „náčelnické“ pozice režiséra, již Coppola propadnul a neplánovaně tím napodobil plukovníka Kurtze. Člověk se až diví, že vypjaté natáčení neskončilo rituální vraždou. Velmi vážně pojatý dokument odlehčuje lehce přibarvené vyprávění Johna Miliuse a pár stěží uvěřitelných historek, které dokazují, že sebevětší množství drog a alkoholu nemusí být při natáčení nutně překážkou. Pohnutý vznik Apokalypsy ostatně vyvrací celou řadu mýtů, například ten o herci coby nejdůležitější osobě na place (s odůvodněním, že ho po týdnu natáčení nemůžete vyhodit). Harvey Keitel by mohl vyprávět. 90% (26.09.2009)

Jakoby i sama o sobě nebyla Apokalypsa jeden z nejtemnějších filmů vůbec, tento dokument mu ještě přidává. Džungle zůstává, rokenrolová válka se proměnila ve válku filmovou a Coppola se stal novým kandidátem na nejlepší ztvárnění Kurtze. V mnohém celé šílenství připomíná Herzogovo Fitzcarraldo, respektive dokument Burden of Dreams. I v tomto případě jsou problémy spojené s natáčením a historky zúčastněných pouze pozadím pro psychologický vývoj režiséra ve vrcholném tvůrčím období. A stejně jako Apokalypsu, i tento dokument dokonale shrnuje ta otřepaná epifanie Kurtzových posledních slov. (30.07.2012)