Kristove roky

Ta "nepříjemná přeexponovanost" má zajímavý efekt: podobně jako třeba v Podivnější než ráj se jednotlivé postavy pohybovaly v bílém prázdnu, zde se v něm přímo ztrácejí nebo splývají se svým okolím, často tak vytvářejíc dojem jakoby ve filmu ani neexistovaly. "Ale nic na mě není vidět." (05.06.2011)

Místy až nepříjemně přeexponovaný Jakubiskův celovečerní debut natočený přesně v duchu a v intencích tzv. Československé nové vlny, silně autobiografický, plný příznakové poetiky a dobového ,,bláznovstva". Příběh mladého výtvarníka, který (ještě stále či znovu?) hledá své místo v životě, ale koneckonců i sám sebe... Malíře Juraje měl prý původně hrát Josef Abrhám, který na poslední chvíli ale tuto roli odmítl, a tak Juraj (ta podobnost jmen není náhodná) Jakubisko obsadil budoucího emigranta (taktéž příznačné pro osudy představitelů ,,nové vlny") Jiřího Sýkoru, herce, který byl v té době docela v kurzu, dnes už je ale spíše zapomenut... Kristove roky - první příznaky počínající krize středního věku... Reflexe, která je v umění odrážejícím skutečný život, nezbytná... S tou Jurajovou se ale příliš neztotožňuji... Mimochodem, nejen sekvencí úvodních titulků předběhl Jakubisko dobu o hodně notný kus ... ,,Jo, život je boj..." (21.06.2009)

Začiatky nebývajú ľahké. Ani u takého významného filmára, akým je Juraj Jakubisko. Bez mučenia priznávam, že aj niekoľkým jeho neskorším filmom nerozumiem a bol by to zázrak, ak by som rozumel jeho prvotine, v ktorej sa evidentne ešte aj sám hľadal. Je zvláštne dvoma hviezdičkami vyjadriť názor, že film nemal byť nakrútený. To by však bol prvotinou úplne iný film. Takže je dobre tak ako je a ja ostávam ako divák, ktorý nerozumie takmer polovici Jakubiskových filmov. (03.10.2020)

Prvý a absolútne zbytočný jakubiskov film. Vzhľadom na chválu čo sa týka tohoto snímku som sa na to tešil a hovoril som si " hmmm čo keby jakubisková tvorba bola v mladosti lepšia ako teraz?" no nebola. 40 rokov natáča filmy rovnako a rovnako sa pri nich cítim nepríjemne. o to viac zamrzí že pri tomto filme jednoducho vidíte že ten človek má talent. doslova to vytŕča s každého záberu, lenže namiesto toho aby sa uvoľnil a tvoril podľa toho čo cíti je tam vidieť až príliš veľké kopírovanie Felliniho a tiež že jednoducho nedokáže uchopiť postavu. keď sa má sústrediť na prostredie sústredí sa na postavu a keď sa má zaoberať postavou sústreduje sa na prostredie. omnoho viacej si viem Jakubiska predstaviť ako vyznávača surrealizmu - horiaca vana, nahánačka s pištoľou a pod. lenže jeho sociálna kritika dospelého človeka jednoducho vyznieva naprázdno a to kvôli tomu že sa opäť hraje na niečo viac ako je. herci sú v niektorých scénach príliš strnulý v iných príliš uvoľnený. do úst sú im vkládané dialógy ktoré ale z ich úst vyznievajú smiešne a neuvriteľne. Jediné čo môžem pochváliť je kamera, ktorá je novátorská, a zo slovenských filmov asi najzaujímavejšia a najoriginálnejšia a potom tiež pár krásnych baladických perličiek ako pohreb a úvod ale v konečnom dôsledku film, ktorý možno o niečom vypovedal v tej dobe, lenže pre súčasníkov je úplne zbytočný vďaka svojej nezrozumiteľnosti a vážení dobrá a zaujímavá kamera ešte neznamená že film za niečo stojí (28.12.2008)

Myslím, že na Jakubiskově celovečerním debutu (Kristove roky, 1967) se dá krásně demonstrovat přínos, ale i problematičnost dravého, neohlížejícího se mládí (v tomto konkrétním případě personifikováno nikoliv pouze v osobě J. J., ale částečně i v poetice československé nové vlny) pro tvůrčí proces. Na straně aktiv: mládí si dělá věci po svém, je neklidné, hrozí explozí, nenechává se ničím spoutávat, zdá, že je pro něj cokoliv možné - v případě tohoto konkrétního filmu vskutku nelze přehlédnout jeho pozdvihující, extravagantní styl (obraz a zvuk, jež byste jinde horko těžko hledali). Bohužel: bývá toto mládí - zřejmě ruku v ruce s ohledáváním nových výrazových možnosti - mnohdy krapet narcistní, dokáže si zalíbeně prohlížet (tj. tématizovat) pouze samo sebe a své bolesti, což je škoda. Vpravdě hodnotná, o čemsi důležitém vypovídající díla se dle mého skromného úsudku rodí v odstupu, v rozbití ega, z výstupu ze sebe sama do sdíleného světa, nejsou vposledku toliko autoterapií a individuální sebereflexí, jakožto spíše čímsi, co je principiálně jako relevantní zkušenost otevřeno všem, kdo se nebojí naslouchat. 60 % (06.05.2022)