Toman

Od Tomana jsem čekal mnoho - především komplexní obraz dramaticky nesmírně podnětného období třetí republiky, pro nějž postava chameleona, jako byl Toman, skýtala určitě nosnou a co se týče zápletky vděčnou perspektivu. Bohužel, tato perspektiva se ve výsledku utápí ve snaze pojmout film jako fresku zachycují ony tři přelomová léta skrze bezpočet aktérů a celé řady událostí ukrajujících z československé demokracie. Vznikla téměř encyklopedická mozaika, v níž je díky Trojanovu režijní obratnosti naštěstí možné udržet přehled a pozornost, to co ji však zásadně chybí je ovšem jakákoliv dramatičnost, gradace, pocitové posuny. Výsledek nevede ani k náznaku mrazení v zádech, jež se film vnějšími prostředky evidentně snaží marně navodit. I statické České století alespoň něco z těchto očekávání naplňovalo, zatímco v případě Tomana si Trojan spíše pohrává s desítkami odstředivých scén vyjádřených v úctyhodné zkratce a s chytrým využitím vizuálních nápadů a evokací. O politické mašinérii vrcholící Únorem toho řekne mnohé, se sympatickou dávkou nepatetické ironie a s přijatelným pomrkáváním na předvolební nasazení snímku. Postava Tomana se však co se týče narativní funkce a nositele perspektivy jeví dramaturgicky takřka bezradně a s ní spjaté situace ani nedokáží vyvolat silnější reakci - i když je z děje jasné, že se stává nebezpečným a nežádoucím kariéristou, navenek nepůsobí od počátku jinak než jako vyčuraný hochštapler (což bych rozhodně nedával za vinu Macháčkovu přijatelnému hereckému ztvárnění). Zdá se mi, že hlavní svědectví o Tomanovi mělo spočívat na postavě jeho drahé polovičky Pesly, ale snaha uchopit tuto jistě zajímavou ženu pouze po ostrých hranách (fanatická stalinistka, londýnská panička, židovská samaritánka, oběť manželovy ctižádosti) ještě prohlubuje celkovou roztříštěnost perspektivy a potenciál jejích interakcí s manželem se nakonec vyčerpává v malicherných postelových tahanicích. Je mi líto, i přes jedinečnou výpravu, neskutečné množství zajímavých detailů (vč. působivého využití filmových týdeníků) a energii skutečně filmového vyprávění Toman nestrhuje a nenabízí dostatečně živý obraz živelného období. V tomto ohledu na mě daleko přesvědčivěji zapůsobil Sedláčkův Palach, jemuž jsem předem neoprávněně důvěřoval daleko méně. A mimochodem, Sedláčkovo televizní Zabíjení soudruha je z hlediska působivé rovnováhy mezi ironickou a mrazivou sondou do stranických mocenských praktik s daleko minimalističtějšími výrazovými prostředky mnohonásobně drtivější i komplexnější. (29.09.2018)

Kdybych si minulý týden nepřečetl knížku o procesu se Slánským, hodnotil bych asi "jen" čtyřmi hvězdičkami, takhle jsem ale všechny vysoké funkcionáře znal (neznámou pro mě byla paradoxně jen titulní postava) a příběh mi byl rázem bližší. Film mě velice zaujal, manipulace a intriky v organizaci, která požírala své členy jako Saturn své potomstvo, mě po celou dobu bavily a protože se tvůrcům povedla i pořádně tísnivá atmosféra, byl jsem zase jednou u českého filmu spokojený. (02.05.2019)

V důsledku neusledovatelné, protože to z desítek jmen (kdy každé je představeno designově podivně nepadnoucím titulkem v obraze) a linií není vytyčeno nic, co by měl divák sledovat - pomalu z každé interakce a dialogu vyvstává námět na samostatný film a než pochopím, že záměr filmu je zůstat právě u toho a nevytvořit klasické vyprávění, už je dost pozdě, jména důležitých postav jsem zapomněl, protože jsem nevěděl, že jde o důležité postavy, a poměrně nevím, co se zbytkem stopáže dělat. Odvážná tvůrčí volba (a jsem ochotný uvěřit, že jde o záměrnou volbu, jak tvrdí Trojan), která by potřebovala trochu lépe rozjet, aby bylo jasné, o co se pokouší. Problém toho filmu je fakt jeho první třetina, kde sled scén prakticky odmítá dávat záminky k vzniku významů a vůbec nenavádí diváka, jak by měl sledované číst (ke konci film začne být funkčnější, protože je mnohem klasičtější, začne pracovat s emocemi a empatií - prostě stane se normálním filmem, takže trochu antiteze dosavadní snahy). Jinak Macháček to sice nedává, jeho rozsah (resp. absence jakéhokoliv rozsahu) na tuhle roli prostě nestačí, ale je to lepší, než jak jsem se bál. Chápu, že Macháček má pro mnohé charisma a ve správných rolích plně respektuju herce, kteří spíš prezentují sami sebe, než že by hráli - ale jako lead v takhle komplexní pozici vypadá Macháček prostě ztraceně a jeho pokusy o herectví, možná první v jeho kariéře, prostě nefungují. Tady film možná zachraňuje, že ani okolo protagonisty neexistuje pevná vypravěčská linie, takže nevadí, že jde o stejně topornou postavu jako v případě desítek vedlejších postav. 55 %, 2 a 1/2, - a celková náklonnost k tomu filmu, byť by mohl být proveden trochu zručněji a přehledněji a koncentrovaněji. (30.09.2018)

Ambiciózní projekt o muži, který po druhé světové válce kšeftoval úplně s každým a pomohl ke komunistickému převratu, se bohužel až příliš snaží být věrný realitě na úkor zábavy. Dvě a půl hodiny jsou skutečně moc, zvlášť, když se v nich většinu času nedějí moc zajímavé věci a ještě se pro jistotou opakují. Vynikající závěrečná čtvrtina ukazuje, že to mohl být nejen příběh nepříliš známého, ale důležitého člověka, ale i skutečně dobrý, zábavný a strhující film. (05.10.2018)

Toman je zde jen kamínek v mozaice poválečné politiky, jednu z mnoha tváří na kancelářských setkáních, jednáních, společenských akcích. Hovoří s Klementem Gottwaldem, s Rudolfem Slánským, s Janem Masarykem a desítkami jiných aktérů doby, opatřených vždy pečlivými podtitulky se jménem a funkcí jako na historickém tablu. Místo osobního dramatu se odvíjí chodící mluvící encyklopedie druhé půle 40. let v oparu schůzovního cigaretového dýmu. Přitom právě a jedině Zdeněk Toman je nosnou, protože málo známou a kontroverzní postavou, s níž by se daly dělat divy. Ať už pracoval pro exilovou vládu v Londýně, kde si vybudoval obchodní kontakty, repatrioval za patřičné „všimné“ občany v Užhorodu, sháněl jako šéf zahraniční rozvědky pro komunisty pokoutně závratné sumy na volební kampaň, nebo – opět za úplatu – pomáhal deportaci židovských uprchlíků přes naše území, vždy myslel na vlastní kapsu. Ale dost možná – což bohužel z filmu není patrné – se při tom musel báječně bavit vlastní obratností, nepostradatelností i mocí zákulisního hráče, jenž si na každého vede tajný spis. Je tu banální putování mezi manželkou a milenkou včetně zběžných sexuálních scén. Odstředivý tok vyprávění včetně černobílých archivů se blíží spíše hranému dokumentu či popisné rekonstrukci událostí než dramatickému osudu jednotlivce. Je to důkladné, zevrubné a únavné v čele se stokrát již slyšeným Gottwaldovým projektem po návratu od prezidenta z Hradu, nemluvě o skutečnosti, že bezmála dvě a půl hodiny stráví divák s vesměs nesympatickými lidmi. V komunistické galerce není komu stranit ani o koho se strachovat, Tomanovi chybí silný protihráč – i za cenu smyšlené figury. Přitom po stránce filmařských řemesel jde o projekt poctivý, nešizený a vyčerpávající – i když v obou významech slova. Zvolená metoda zkrátka produkuje naučnou nezáživnost, a když se v poslední půlhodince začne smyčka utahovat, pozdní nástup rodinného thrilleru už se s očekáváním nutně míjí. (13.04.2020)