Špina

Předpremiéra Febiofest, konečně měl někdo odvahu v česko-slovenském prostředí zpracovat toto závažné a velmi časté téma z reálného světa. Tvůrcům gratuluji, tak pravdivé, psychologicky velmi dobře zvládnuté. Film Špína vzniklý v česko-slovenské koprodukci získal v německé Žitavě cenu saské ministryně kultury za nejlepší režii v konkurenci 130 filmů. Více na http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-live-kulturni-servis/468827/cesko-slovensky-film-spina-ziskal-cenu-na-nemeckem-festivalu.html?utm_source=blesk.cz&utm_medium=copy (20.04.2017)

Strašná škoda, vše potřebné ve filmu bylo, prostředí, kamera, herci i festivalový nádech, nicméně vše zůstalo zcela nevyužito, scénář i některé scény na úrovni Bastardů, pro mě těžce promrhaný potenciál na film, jenž by mohl konkurovat stylu, který mají někteří tvůrci na východě i západě Evropy již dlouhá léta tzv. v malíčku. (27.01.2019)

Slováci se tady opravdu vyznamenali. Speciálně pak Tereza Nvotová, která svým debutem zadělala na jeden z nejlepších slovenských filmů posledních deseti let. Film je poměrně dost ponurý, temný, smutný, ale zároveň Vám zahraje dost na city. Tudíž vlastně splní veškerá pravidla pro kvalitní depresivní evropské drama. (21.01.2018)

po všetkých stránkach a vo všetkých rolách presvedčivé a realisticky podané herecké výkony (popri dominike morávkovej, na ktorej charizme a prejave celý film stojí, výborné najmä pri do menších úloh obsadených monike potokárovej, juliane oľhovej a patrikovi holubářovi) sú najvydarenejšou stránkou tohto režijného celovečerného hraného debutu, ktorý na príjemne nerozťahanej stopáži v pomerne komorne nastavenej výprave (jeden ústav s osadenstvom, z ktorého sa občas na chvíľku vybehne buď do prístavu, domov k hlavnej hrdinke, alebo do školy) rozpráva psychologicky a emočne náročnú tému. popri dobrej a za európskym štandardom festivalových filmov v ničom nezaostávajúcej formálnej stránke a režijne slušne odvedenej práci s pár dobrými nápadmi, pri ktorej sa kde-tu ešte objaví kozmetická chybička odpustiteľná pri debute (nevypointovanie obrazov, nezvládnutá improvizácia, nekriticky a neinovatívne preberané štruktúrovanie sujetu overeného a videného v mnohých iných podobne tematicky či žánrovo ladených filmoch posledných rokov) je vlastne jediné, čo najviac uberá filmu na naliehavosti, ktorú mohol mať, výpovednej hĺbke a zimomriavkovej katarzii scenáristicko-dramaturgická stránka, kde občas chýba motivické väzbenie (scén či konaní) alebo je nie úplne zrozumiteľne či štrukturálne správne postavené, občas sa skĺzne do dialogickej rutiny a klišé a niekedy sa pri výbere scén a obrazov pristupuje k pokusu o vyvolanie emócie "zvonka", scénami, ktoré sú tu pre ne samotné a pre zvýšenie dramatičnosti či emocionálnosti, pričom iné, ktoré by možno viac pripútali diváka k pacientom a samotnej hrdinke (ktorej samozrejme držíme palce, ale je to hlavne preto, že je obeťou, dejú sa jej zlé veci a je tak krásna a čistá, že tá špina, v ktorej sa ocitne, ju ničí a nám je to ľúto, ale silnejšie emočné a aspoň nejaké intelektuálne napojenie na ňu je slabé) chýbajú. scenáristka s režisérkou si dali dlhoročnú precíznu prácu na vývoji scenára, overovaní psychologickej správnosti konania postáv, konzutovali a poctivo pracovali na koherentnej a pokope držiacej psychologickej komornej dráme, čo im vyšlo, len popri tomto ponore do témy sa niekde občas vytratila (alebo mierne ochabla) snaha myslieť aj na diváka, ktorý už veľa filmov videl, ktorý niečo očakáva a ktorého treba celý čas držať v napätí (alebo ho baviť, alebo prekvapovať, alebo dráždiť, alebo masírovať - skrátka čokoľvek, než len mu ukazovať a o niečom ho presviedčať) a na konci ho oceniť katarziou. debutujúcim autorkám sa však rozhodne podaril pre ne veľmi cenný film, ktorý (verím a dúfam) bude tým najlepším východiskovým bodom do ich ďalšej tvorby a kariéry. (14.06.2017)

Ve světle českých komedií typu Strašidla nebo Padesátka, v nichž je motiv znásilnění nechutně a amorálně využíván coby zdroj nevkusného humoru, je nutno zdůraznit důležitost toho, že v současné domácí kinematografii existuje i takový snímek, který se traumatem žen ze znásilnění zabývá zcela seriózně a psychologicky. Ke cti mu slouží věrohodní herci ztvárňující převážně výrazně nesympatické postavy, silná atmosféra podtržená nevábným prostředím ústavu i kamerou malující depresivní chladné obrazy a několik emocionálně působivých scén. Ne až tak působivý je však samotný děj, způsob jeho vyprávění a vykreslení konkrétních klíčových situací. Diskutabilní nevěrohodnost úvodního aktu znásilnění nevyplývá nutně z toho, že při něm dívka na svou obranu nekřičí, nýbrž že si násilník vybere k onomu činu mimořádně riskantní okamžik, v němž by eventuálně mohl být snadno prozrazen. Že hlavní hrdinka mlčí o svém napadení je ospravedlnitelné možnými obavami ze zahanbení, leč film se tímhle zabývá příliš povrchně, neb nenechává hrdinku mluvit ani o svých pocitech. V závěru dotyčná sice tvrdí, že nechce být považována za oběť, nicméně snímek samotný ji jako oběť prezentuje devadesát procent stopáže, takže ani nemůže být vnímána jinak. Z filmu to skoro vypadá, jako by oběti znásilnění neměly jinou možnost než se zcela psychicky zhroutit a stát se trvale utrápenými troskami toužícími po sebevraždě - a nepomůže ani pobyt v léčebně, kde se člověk setká jen s neschopnými psychiatry, elektrošoky a pacienty v podobě vulgárních deviantů. Tímto zveličováním prohlubujícího se zoufalství pak film vytváří bezútěšné pocity bezvýchodnosti, namísto toho, aby působil terapeuticky, ukázal jak s takovými pocity pracovat a jak traumata překonávat. Jisté zadostiučinění sice přichází na úplném konci, ale jen velmi zjednodušené a velmi mírné. Potenciální interpretací je ta možnost, že Špína ukazuje odstrašující případ a že oběti sexuálních násilníků by se neměly bát jít s pravdou ven. Hlavní význam Špíny každopádně i přes její pokulhávající zpracování spočívá v zásadním přispění do diskuze na společensky závažné téma sexuálních útoků a jejich důsledků, což se rozhodně cení. (25.02.2018)