Ucho

Oceňuji obrovskou odvahu režiséra, scénáristy, všech herců i vlastně všech autorů filmu. V roce 1970, kdy většina Čechů klopila hlavy pod tlakem normalizace, natočil Kachyňa úžasný film o jedné noci náměstka ministra a jeho ženy, kteří se vrátí pozdě večer domů po večírku se stranickými a státními špičkami. Doma je čeká jen tma, hluchý telefon, všudypřítomné odposlechy a tajná policie všude kolem domu. Film plný strachu ze zatčení, překypujících emocí a frustrace z nerovného manželství je hereckým koncertem pro živočišnou Jiřinu Bohdalovou a chladného Radka Brzobohatého... Podobně odvážně už snad jen Alexandr Solženicyn napsal v roce 1962 svou novelu z pracovního tábora - Jeden den Ivana Děnisoviče. Ukázka: http://www.sms.cz/film/ucho/ukazka (17.02.2009)

Brilantní film a nebojím se říct, že nejlepší český film, který jsem doposud viděl. Karel Kachyňa se nebál a rozhodnul se flusnout soudruhům do ksichtu. Napjatá atmosféra při natáčení se neskutečným způsobem promítla do filmu a je to jedině dobře. Ta úzkost při jakémkoli slově, aby jste náhodou neupustli z úst něco co by se "těm nahoře" nelíbilo, je tak realistické a hlavně nervydrásající. Jiřina Bohdalová se do role opřela snad jako nikdy předtím a z postavy Anny vykřesala maximum. K tomu jí zdatně sekunduje pan Brzobohatý a tím si film vysluhuje "nálepku" největší filmový koncert v historii české kinematografie. Téměř hororový zážitek .P.S. Doporučuju hodně filmů, ale tohle je zkrátka povinnost a doporučení je tím pádem na místě. (28.02.2008)

Tak to je snad první český/československý snímek, který bych si troufl nazvat thrillerem. Film stojí hlavně na excelentních hereckých výkonech Bohdalové a Brzobohatého a samozřejmě na tísnivé atmosféře a postupně gradujícím napětí (ikdyž je fakt, že třeba i za pomoci hudby se mohlo stupňovat ještě více). Nebude to úplně čistých 5*, ale film si je zaslouží. (22.12.2008)

(1001) Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu). Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu. A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥ (29.04.2017)

Všudypřítomné ,,ucho" poslouchá a zaznamenává... Jeden z nejdrsnějších a nejsugestivnějších československých psychothrillerů jaký jsem kdy viděl. Sugestivní a všudepřítomná atmosféra strachu a napětí a k tomu velice zvláštní a tajemná hudba od Svatopluka Havelky. V té době opravdu neobvyklý Karel Kachyňa. Film byl samozřejmě jak už zde bylo několikrát napsáno na dlouhá léta jen trezorovou záležitostí, podobně jako třeba Skřivánci na niti či Smuteční slavnost.Teprve v roce 1990 byl uveden do kin, kde diváci tehdá mohli na vlastní oči spatřit a poznat, jak působivá obžaloba totalitního systém (STB) byla napsána a natočena ještě před normalizací. Byla to opravdu velká herecká příležitost pro oba hlavní protagonisty. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová asi ve svých nejzávažnějších rolích jaký kdy sehráli ať už ve filmu či v divadle a role které do maxima plně využili. Jinak z odstupem času Jiřinku dnes vůbec už nemusím, dnes je její zaměření a herectví už úplně o něčem jiném..? Škoda. (03.12.2006)