Jan Palach

...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu. (28.08.2018)

Okupace 1968, rok 1969, éra normalizace... to vše mne velmi zajímá a lecos jsem o tom četl, viděl či slyšel z autentických archivních nahrávek včetně rozhovoru s Janem Palachem v nemocnici, kdy se státní bezpečnost zoufale snažila zjistit kdo jsou ty další ,,pochodně''. Byl jsem tedy velmi zvědav jak se s tímto tématem pan režisér ,,mikina Hi-tec'' vypořádal. Krom Hořícího keře mám totiž takový dojem, že se Palachovi a jeho nesmírně odvážnému činu nikdo nevěnoval. S tímto zpracováním mám však jeden problém. Film byl natočen tak, že ho budou v celém významu chápat jen ti co o okupaci něco vědí, či přímo o Janu Palachovi. Pokud má být ale film důstojným odkazem a památkou na Palacha, určitou výpovědí a vysvětlením - proč, obávám se, že mu mladší divák neporozumí. On nezná souvislosti, důvody a pak ono gesto nejvyšší oběti aby se národ probral, vůbec nebude z dnešního pohledu samozřejmé svobody schopen pochopit. Už jsem zaslechl i názor omladiny, že asi nebyl úplně normální, když se upálil...A tady vidím zcela zásadní nedostatek, zmařený potenciál. Co chválím bylo nasazení pro mne doposud neznámého Viktora Zavadila, ten se s rolí popral hodně slušně! Oceňuji též snahu o maximální autentyčnost a dobové reálie byť tam lecos uniklo (např. světlejším štukem zadělané průstřely ve fasádě Národního muzea na pozadí záběru na ruské tanky u sochy sv. Václava. Ty průstřely tam vznikly následovně když si jedna tanková osádka myslela, že budova s věží je rozhlas a začala na ní střílet.) Celý film samozřejmě směřuje ke konečnému nevratnému rozhodnutí Jana Palacha stát se pochodní a zažehnout v lidech světlo pravdy. Probrat je z apatie a počínající normalizace. Poslední záběry filmu jsou velmi silné, nicméně mám ten dojem, že dlouhý a nekončící detailní pohled na ohořelé třesoucí se tělo, trpící neskutečnou bolestí mohl být kratší. Přišlo mi to takto dlouhé jaksi až neetické vůči Janu Palachovi. Na stranu druhou jsem rád, že tenhle film vznikl. Dlužíme to. Při představě, že Ti sráči komunistický jsou dnes ve vládě a spoluvytváří zákony, že je platím ze svých daní, že mají tu drzost maximálně uznat, že se stalo pár přešlapů v minulosti... To je na tečku ! Pan režisér mikina Sedláček si může odškrtnout další velkou postavu z našich novodobých dějin a já jsem zvědav o kom dalším bude točit. Skoro se nabízí už jen Myloš Zemanů...Také trochu zamrzela hudba, ve vypjatých momentech jsem měl dojem, že zase sleduji seriál LOST a že někde se objeví přeživší z letu Oceanic 815... Ty housličky jdoucí do vysokých tónů mi fakt připomněly OST - M. Giacchina * * * (12.01.2019)

Premiéře filmu na LFŠ předcházelo promítnutí 35minutového filmu Zmatek (1968), který je dokumentem zachycujícím srpnovou okupaci. Nepříliš známé záběry od několika kameramanů dokázaly i při krátké stopáži postihnout nálady a pocity onoho osudového léta. O to silnější pak byl kontrast s hraným filmem, který selhal v každém ohledu. Skromná výprava dává vědět, že peněz nebylo mnoho, avšak i s tím se dá pracovat. Problémem je, že všichni na plátně vypadají, jak kdyby právě vyšli z kadeřnictví a schůzky se stylistou. I sovětští vojáci mají po dlouhé cestě nažehlené uniformy./// Vyprávěním se snaží režisér přiblížit Palacha, který byl zkrátka běžný student, jenž randil, četl a kterého máma peskovala, že si neuklidil pokoj. Nedaří se však vůbec přiblížit vnitřní pochody, které k činu vedly. Palach žádné podrobné vysvětlení nezanechal a dodnes jeho rozhodnutí mnozí nejen nechápou, ale i odsuzují, neboť vnímají sebevraždu jako zbabělost. Ať už je váš postoj jakýkoli, faktem je, že coby diváci sledujeme jen sérii doslovných či zcela návodných scén. Tu jde Palach do kina na grotesku a někdo v ní hoří, poté si čte, jak se upálil mnich. Nic z toho nemá základ v historických pramenech, ale o to nejde, byť se scenáristka snažila vycházet z faktů. Vedlejší linie jsou neuzavřené, a působí tak odbytě. Palach je v podání Zavadila neskutečně topornou postavou, která nemluví, ale deklamuje. Ostatní herci byli očividně vedeni stejně, takže jen koženě prohlašují, co si myslí, a nápadně nás informují o různých historických souvislostech. Scény ve Francii jsou neskutečnou křečí a nejsou jediné. Sedláčkovi jako vypravěči schází rafinovanost, byť se mu nedá upřít, že poslední sekvence, ve které se příliš nemluví, je velmi silná. [LFŠ] (25.09.2018)

Filmová črta, která nemá jeden velký děj s jasně daným filmovým obloukem, ale je sledem jednotlivých událostí, které se snaží ukázat proces vnímání a cítění, které vedlo až k zapálení první pochodně. Naštěstí se povedlo postavu Palacha výborně prokreslit, scenáristicky i herecky a díky tomu použitý styl vyprávění funguje. Je tu hned několik scén, které jsou neskutečně silné a rozhodně to není jen závěr, ze kterého mrazí dlouho před tím, než se ozve zachrastění krabičky sirek. (13.01.2019)

Já mám s Robertem Sedláčkem, prakticky pořád stále jeden a ten samý problém. On je naprosto skvělej v jednotlivých scénách i tady můžu jmenovat, scénu kdy rusák vyhání Honzu Palacha z mostu, emotivně silnou i když nenápadnou scénu s pani Bydžovskou při smažení kaprů a samozřejmě závěr, to je prostě mistrovský. Jako celek to na mě působilo hrozně rozlítaně, nemělo to vyprávěcí kontinuitu, to šoupání v čase bylo na mě moc hrr. Já navíc pořád v případě Roberta Sedláčka vnímám příliš velký odstup od hlavních postav , co si mám myslet o scéně s topením štěnětě, milenka, vztah Jana s maminkou, jak to vlastně měl s přáteli. Jediný co mě film dal za názor na Honzu, že to byl hodně citlivý kluk směrem ke spravedlnosti. No a tím se dostávám k nefilmové části mého komentáře, ten věnuji nejodpornějším z odporných, komunistům. Soudruzí jste hnusný kreatury, vy nejen, že na vlastní národ pozvete cizí vojska, popravíte ženskou, válečný hrdiny, doženete mladýho kluka k bolestně smrtícímu činu, terorizujete a vydírate vlastní obyvatelstvo, ale především máte tu drzost, tu neuvěřitelnou drzost dneska tyhle svoje odporný zločiny bagetelizovat, zpochybňovat, zesměšnovat. Mě je úplně jedno jak moc vám v dnešní době narostl hřebínek, že Havlem počínaje a Babišem konče s vámi každej politicky mocnej dělá politickej deal. Pro mě jste, byli a budete navždy zločinci, gauneři a šmejdi a to zlo v tomhle filmu, tak to jste vy v plný kráse. (21.08.2018)