Lost Highway

Je to stále stejná písnička. Další film Davida Lynche, který zase nechápu. Tato písnička je však nad jiné. Nepočítám – li nepřekonatelný Mulholland Drive, je toto druhý nejlepší Lynchův film. Opět zcela nepopsatelná atmosféra, která by se dala krájet. Děj nad kterým lze jen kroutit hlavou. Krásné dívky, výborně padnoucí hudba od skupiny Rammstein. Závěrečné titulky, v hlavě zmatek, v duši krásno, zrychlený tep. I takový může film být. (09.05.2009)

Cítit se jako magor při sledování filmu, jehož tvůrce chvílemi z magorství obviňujete rovněž, má nepochybně něco do sebe. Úvodní část se řadí mezi nejděsivější filmové pasáže, které jsem v životě viděl a později není o moc lépe. Hlava začne pořádně šrotovat nejpozději ve vězeňském středobodu děje a posléze se patrně začnete pokoušet o první možné interpretace. Napadne vás něco o schizofrenii, napadne vás něco o falešném začátku i konci - snímek totiž naoko začíná právě až v momentě vězeňského "přerodu", ve skutečnosti ale jako by chytrý dějový koloběh začátek ani konec vůbec neměl. Výkladů mě nakonec napadlo několik, jistý si ovšem nejsem žádným. I tak ve mně tahle šílenost rezonuje dodnes. (27.06.2010)

Kdybych usnul po prvních dvaceti minutách a probudil bych se někdy v osmdesáté minutě, nevěřil bych, že je to ten stejný film. Totální výměna postav a dějů strašně mate a říkáte si, kdy se tam ještě, a jestli vůbec, vrátí zas Bill Pullman, který láká všude na plakátech, říkáte si, tohle je snad něco jiného, než jsem čekal, hledáte, kdy se objeví ta slibovaná lost highway, hledáte, jestli jste něco nezapomněli vy sami, nebo co všechno vám uniklo a kdo za to může. A to je totální převod jakéhokoli psychického stavu jakékoli postavy z tohoto filmového světa na vás, nejspíš zejména dvou hlavních mužských postav, vy sami máte schizofrenii a chaos ve vzpomínkách, byť jsou jen pár minut, pár scén staré, v myšlení, v hlavě... Jestli tohle není napětí, nejtotálnější napětí, totální thriller, chyba je u vás. Každý si ten film dělá sám, nikdo ho nevede, vše záleží na vaší hlavě, a tu má každý jinou, to je postmoderní, to je velice zvláštní a nesrovnatelné. (08.09.2009)

Říkal jsem si, že ke 3000. hodnocení doženu nějakou pořádnou kultovku a ručička padla na tohle. A bohužel, podobně jako nedávno MULHOLLAND DR., i tenhle Lynch zůstane mimo mě. Přes jeho unikátní divnosféru, ultrasexy Patriciu Arquette s docela poutavou sadou herců, nebo občasný výbuchy násilí a heavymetalu, to prostě opět není film k jednoznačnýmu pobrání, který mi smrdí samoúčelnou nahodilostí. Pro někoho modla podnětná ke spoustě teorií, já s tím nemám trpělivost, ani nutkání kdy opakovat. A zpátky ke druhý sérii TWIN PEAKS... P.S. vyprávění Henry Rollinse (02.07.2017)

Lynch je mistr mystifikace, která jednoduše dokáže vyvolat různé reakce na film. Zeptejte se ostatních o čem Lost Higway vlastně je, o co v tom filmu jde, co je vlastně jeho pointou? A uvidíte, že každý to vnímá a "chápe" trošku nebo třeba úplně odlišně. Právě proto je Lynch něco extra, dokáže svými náznaky a brutální symbolikou rozptylovat a přivádět na scestí a nebo třeba k náznaku řešení :-) A když k tomu přidáte tu úžasnou atmosféru, vizuální a hudební složku, jste zmateni mnohonásobně víc. Nic není jednoznačně dáno nedejbože respektováno, dalo by se říci, že všechno je dvou-až-více rozměrné, takže ve výsledku nelze pochopit film dvakrát stejně. Prostě, aby si divák film mohl užít, musí rezignovat na jednoduše-přímočarý děj a jasnou pointu! Což může být obtížné, moc. Od Lynche jsem viděla veškerou tvorbu 80-90 let (až na 3 tituly) a stále jsem přesvědčená, že právě on je velmi často zdrojem inspirací rádoby převratných děl moderně-komerčního filmu. Ale jeho um nezasahuje jen do filmového světa - podívejte se na stylizaci Rammstein, Marilyna Mansona nebo Davida Bowieho a okamžitě vám musí dojít, proč si právě tyto popkulturní ikony Lynch do Lost Highway "přizval" (ať už audiálně či vizuálně)! (14.12.2005)