Bolesť a sláva

Salvator Mallo, filmový režisér, který stále zůstává tvůrčí, ale kterému jeho pochroumané zdraví a tudíž i psychika nedovolují znovu usednout do režisérského křesla, se ve vzpomínkách vrací do svého dětství a ke své zesnulé mamince. Ačkoli ho trápí mnoho fyzických bolestí a v životě se rozloučil s mnoha lidmi, touto ztrátou trpí více, než je ochotný si přiznat. Ať už ve svých vzpomínkách, ve své tvorbě, nebo v reálném životě, Salvator se vrací k lidem, kteří pro něho něco znamenali. Právě tyto scény jsou nejintimnější, nejdojemnější, a dodávají filmu neobvyklou jemnost. Je potřeba také vyzdvihnout dekor, hru s barvami a to, jakým způsobem je Almodóvar zakomponovává do každého záběru. Od efektu kresby do vody v úvodních titulcích, přes barevné a strakaté oblečení, k různým mozaikám (modrá bazénová mozaika podobná kuchyňským kachlím). Celkově se jedná o vizuální a emotivní pohlazení po duši s poměrně překvapivým koncem. (15.02.2020)

Bolest a sláva je velmi specifický film. A má i své specifické postavy. Pedro Almodóvar se po komedii Rozkoš v oblacích a melodramatické Juliette vrátil k podstatě; lásce k filmu a vlastním zážitkům. Zatímco dříve však oslňoval bizarní výstředností, Bolest a sláva je film spíše komorní, tichý a rafinovaný. Každý autor někdy zažil krizi, jež zásadně rozhodovala o jeho dalším tvůrčím životě. Fellini svou krizi přetavil v klasiku subjektivního filmu 8 1/2, Almodóvar byl k divákům o něco vstřícnější. Antonio Banderas (režisér Salvator Mallo) podává jeden ze svých nejlepších výkonů. Stejně tak úchvatná Penélope Cruz v roli hrdinovy maminky. Almodóvar střídavě přestřihává ze současnosti zahalené v oparu deprese a nejistoty režiséra ve středním věku do harmonického světa dětské nevinnosti, kdy malý Salvator s maminkou cestuje v parném dni do nového bydliště s jedinou otázkou, zda ve vesnici, kde už na ně netrpělivě čeká otec, bude kino. Alcainova kamera je krásná, film doslova hýří barvami, Iglesiasova hudba spotřebuje přesně tolik tónů, kolik je třeba. Je to nesmírně křehký, ale také nesmírně úderný film, který dojme nejen milovníky kinematografie. Závěr pak stvrzuje velikost Pedra Almodóvara jako velkého vypravěče, který rozhodně ještě neřekl vše. (26.05.2019)

„V nocích, kdy souběžně cítím vícero bolestí, věřím v Boha a modlím se k němu. – Když cítím jen jednu bolest, jsem ateista.“ Film o životě a efektu motýlích křídel, který evokuje spíše do vlastního ocasu kousajícího se hada, svlékajícího jednotlivé vrstvy kůže. Barevná nenucenost a šedivá obsažnost společně navozují dojem díla, jež otázky spíše odpovídá než klade. Silná autorská vize zde ale paradoxně není v rozporu s diváckou možností vkládat si do něj některé vlastní představy, interpretace…; film se díky tomu dokáže dostat docela pod kůži. Retrospektivní hra s retrospektivou, retrospektivní hra s divákem, můj první kontakt s Almodóvarem. (18.01.2020)

Seznámit se s Almodóvarem právě tímto filmem asi nebyl nejlepší nápad, protože jsem samozřejmě nemohla rozklíčovat všechny narážky na jeho život a tvorbu. Zaujaly mě především flashbacky do dětství hlavního hrdiny, protože ač mám Banderase ráda, nedokázala jsem se na jeho postavu dostatečně napojit. Oscarové nominace v tomto případě příliš nechápu. (30.01.2020)

Almodóvara jsem měla vždycky moc ráda a ani tentokrát mě nezklamal. Bolest a sláva je zvláštní film. Moc se mi líbili scény z dětství, kterému mu mohl být věnovaný větší prostor. Na druhou stranu jsem měla problém se současností, kde mě zaujala jenom scéna z divadla. Antonio je skvělý herec, ale jeho postava mi moc nepřirostla k srdci...4,5 * (27.02.2020)