Dobrá smrť

Touto cestou Vás oficiálne žiadam o asistenciu pri dobrovoľnej smrti. –––– Neobyčajný dokument na krajinu ako Slovensko a určite aj na krajinu, kde sa eutanázia môže vykonávať. V kratšej televíznej verzii som bol očividne o niečo ukrátený. Ale aj tak ma prekvapila prirodzenosť všetkých aktérov, absencia akéhokoľvek komentátora a vysvetľujúcich titulkov. Vyhnúť sa takýmto univerzálnym barličkám dokumentov určite nebolo jednoduché, ale podarilo sa. –––– Utrpenie a bolesť sú pre teba dobré. Je to Božia vôľa. A ty si povinný zomrieť vtedy, keď sa tak rozhodne Boh. Ani o sekundu skôr. – Ja v takého Boha neverím. (10.11.2019)

Velmi citlivě natočený dokument o něčem natolik kontroverzním, jako je pro většinu společnosti asistovaná sebevražda. Jistě, ve filmu je zmíněn i katolický pohled na věc: člověk má trpět tak dlouho, dokud Bůh neusoudí, že to už stačilo, a nepovolá ho k sobě. A nejspíš kvůli tomu se množství zemí, kde je legální eutanázie moc nezvyšuje. Bohužel jsem viděl jen o půl hodinu cenzurovanou verzi, což je o to víc na palici, že ČT byla jedním z koproducentů dokumentu. Ale před rokem jsem na film v kině nikde nenarazil. Takže další důkaz nezastupitelnosti kinodistribuce u nás? :-/ (10.12.2020)

TOTO MÁ BYŤ SLOBODA? Je nesporné, že prakticky každý človek dnes môže spáchať samovraždu, ak chce. Nepotrebuje na to požehnání úřadů. Lenže v štátoch, kde je eutanázia legálna je riziko, že niekto rozhodne o vašej smrti napriek tomu, že vy budete chcieť žiť. Napr. jednoducho preto, že ste starý a váš pobyt v domove je pre vaše deti drahý. Konkrétne v Belgicku sú rodičia, ktorí nedali svoje dieťa s mozgovou obrnou na eutanáziu odsudzovaní okoloidúcimi ako necitliví, pričom obrna vôbec nebolí, ani nie je smrteľná. A podľa slov lekára sa "eutanázia v Holandsku stala nepísanou dogmou, o ktorej sa nediskutuje". https://www.tvlux.sk/archiv/play/22732 EUTANÁZIA NA PRVÝ POHĽAD DÁVA JEDINCOVI KONTROLU NAD VLASTNOU SMRŤOU. V SKUTOČNOSTI JE TO ŠTÁT, KTO MÁ KONTROLU NAD EUTANÁZIOU A TÝM AJ SMRŤOU. (27.03.2020)

Dobrá smrt zachycuje eutanázii nikoli jako kontroverzní společenské téma, ale jako takřka procedurálně pojaté vztahové drama. Zprostředkovaná linie situací souvisí s rozhodnutím protagonistky Janette – britky trpící dědičnou svalovou dystrofií – zorganizovat si svůj odchod ze světa tak, aby její rozhodnutí nic nezvrátilo. Má stanovený plán, který s naprostým vnitřním klidem plní, zatímco divák je konfrontován s rodinnými situacemi, z jejichž emočního přetlaku mu dochází dech. Poslední výlet do Švýcarska po boku potomků, z nichž jednoho v budoucnu podobné rozhodování pravděpodobně nemine, však přirozeně směřuje k osvobozujícímu naplnění smyslu spojení „eu-thanasis“. Snímek nejde cestou syrové observace, která by z vnějšího pohledu konstatovala tragickou situaci ženy vyrovnávající se s nutností odejít nikoliv v intimním prostředí svého domova, ale ve vzdálené instituci. Jeho forma neustále, i za cenu odstupu a návodné emocionální podpory, vyvažuje divákem vnášenou úzkost z neúprosného přibližování smrti. Možnost hlubší identifikace s protagonistkou a jejím odlišným vnímáním stále bližšího cíle vlastního konání tak otevírají harmonicky komponované a náladové širokoúhlé záběry, u nichž se ani nechce věřit, že pocházejí z fotoaparátu. Obrazové pojetí na jednu stranu vytváří působivé vazby mezi postavou a prostředím opouštěného domova, jenž nabízí fascinující vizuální podněty a doklady naplněného života. Na druhou stranu estetizace eschatologických momentů upřednostňuje konstantní prožitek smiřlivého odcházení nad přenechávaným poselstvím a "aktivistickým" činem hrdinky, u níž se poslední věci člověka staly spíše vysilující logistickou operací. Co však zcela ozdbrojuje je neokázalá pokora tvůrců infiltrujících se do nejsoukromější sféry, o níž nejvýmluvněji svědčí důstojné zobrazení posledního Janettina okamžiku. (31.10.2018)

Eutanázia je témou, ktorej význam bude časom stúpať. Nielen v spojitosti so starnutím populácie, ale aj s rastom počtu chorôb, ktoré sa nedarí vyliečiť, ale darí sa pri nich udržať pacienta pri nejakej minimálnej forme života. Zatiaľ rozšíreniu eutanázie bránia kresťanské dogmy, ktoré mlčali a mlčia pri vojnách a popravách. Je absurdné keď psom dožičíme bezbolestný odchod zo sveta, u beštiálnych vrahov vymýšľame najprijateľnejší spôsob popravy a ľuďom, ktorí trpia nepredstaviteľnými bolesťami v terminálnom štádiu choroby poskytujeme iba idiotské odmietnutie buď od lekárov (možno vynájdu účinný liek; nemôžem vám zvýšiť dávku morfia, pretože by vás mohla otráviť) alebo od náboženských fanatičiek ako Matka Tereza (čím viac trpíš, tým ťa Ježiš viac miluje), ktoré si v prípade vlastného utrpenia pri zomieraní zvolili radšej švajčiarsku kliniku, než Ježišovu lásku. Film ma zaujal tým, že iba nazeral do procesu, nekomentoval, neburcoval, neodsudzoval, ani nepropagoval. O to väčší emočný účinok sa mu podarilo dosiahnuť. Eutanázia nebude pravdepodobne nikdy masovo rozšíreným spôsobom umierania. Väčšina ľudí skoná bez neznesiteľných bolestí. Možno ani nenastane doba, keď likvidácia starých ľudí bude ekonomickou nevyhnutnosťou, ako to bolo vo filme Balada o Narajame. V každom prípade jej hysterické odmietanie cirkevnými kruhmi naráža na pozoruhodný názor, že právo na voľbu času a spôsobu úmrtia by malo patriť medzi základné ľudské práva. (23.01.2020)