Šeptej

Ftipne vyhulený a krásne obsadený film, Muchov a Čechtický by kľudne mohli hrávať v českom filme častejšie. Vadila mi línia s hysterickým Martinom Myšičkom, čo ale nie je problém samotného MM alias Mouchy ( fantastického v Příbězích obyč šílenství v Dejvicích ), ale scenára a réžie. Napriek tejto výtke ale "čerstvý" filmík s krásnym soundtrackom:-))) (04.03.2009)

První Ondříčkův "normální" film jsem viděl až jako poslední, a musím říct, že je to tak možná lepší:) Šeptej je na mě až moc zvláštní film. Dost nicneříkajích řečí, pojďme k naprosto očividným věcem...Tatiana Vilhelmová svůj nesporný talent ukazuje skoro ve všech svých rolích, a její Anna je jeden z těch případů, kdy se jí to opravdu podařilo. Obsazení mi usnadňuje přechod od herců k hudbě - Jan P. Muchow je až překvapivě dobrý herec a hudební stránka filmu je, jak se u Ondříčka stalo dobrým zvykem, perfektní. Takže "objektivně" vzato by si Šeptej zasloužilo o hvězdičku víc za lehce přístupnou avantgardní filmovou poezii, ale (možná že i právě proto - vnímaní poezie je věc subjektivní a ještě k tomu náladová;)) nakonec dávám ***. (06.03.2004)

Nekritická připomínka dospívání, kdy mě tento generační "indie" o nezávislé techno mládeži div ne formoval. Dramatickou strukturu nemá nijak robustní, spíš neuchopitelně pocitovou, ovšem pevně se opírá o melancholickou hudbu Colorfactory (nebo můj osobní hit Wubble-U: Petal) a přirozenou Tatianu Vilhelmovou, neodolatelnou "naivní holku z vesmíru". (29.04.2021)

„Ahoj, nechtěla by sis zahrát ve filmu?“ S odstupem času už můžu objektivně říct, že se zde Ondříček teprve rozehříval, zkoušel si zejména své typické dialogy a postavy (které později rozpracoval a v některých případech dovedl takřka k dokonalosti), přesto však stvořil film, který je oproti jeho pozdějším snímkům trošku jiný. Nesází zde totiž tolik na absurdní humor, jako spíš zcela nezaměnitelnou atmosféru (na ni je kladen větší důraz než u dalších režisérových počinů), kterou lze označit za magickou a prazvláštní (takový je ostatně i celý film). Především díky ní mě Šeptej naplno vtáhnul do sebe, a to i navzdory faktu, že se v něm prakticky nic neděje a o postavách (a jejich motivacích) se toho divák také moc nedozví (včetně toho, kde všichni s výjimkou Kytky brali peníze…o to však ve filmu nejde). Celkově to vidím na slabší 4*. „Smím prosit?“ – „To je na mě?“ – „No! Nechceš si jít zatancovat?“ – „Já nemůžu.“ – „Jak nemůžu? Proč nemůžeš?“ – „Parkuju.“ (05.04.2008)

Zdá se, že jsem jeden z mála na této databázi, kdo dal Šeptej plný počet. Pokusím se krátce objasnit, proč - byť je v tom samozřejmě skryté i zrnko nevysvětlitelného - některý film vás zkrátka irituje, náladou, kamerou, příběhem, ani nedokážete říct přesně čím. A jiný na vás působí jako zjevení, těšíte se, až si ho pustíte znovu, je vám s ním dobře. U mě je Šeptej, jak asi tušíte, typem filmu č. 2. Od začátku jsem si tuto nostalgickou mimozemskou jízdu devadesátkovou Prahou užíval, se všemi debutantskými nedostatky a scénáristickými absurditami. Přál jsem si, ať je film aspoň dvakrát delší, tak jsem si jeho podivínské postavy od první chvíle zamiloval. A proč tedy? Možná v tom hraje svoji roli, že jsem ho poprvé viděl až z velkým odstupem. Unikal mi až do roku 2021, takže jsem mohl jaksi z budoucnosti nahlédnout, jak se mu podařilo vystihnout a popsat dobu, v níž vznikl. A víte co? Myslím, že Šeptej vystihl devadesátky naprosto dokonale a snad nejlépe ze všech českých filmů. Je něčím podobným jako Kouř pro léta osmdesátá. Fandím tomu, že se Ondříček v době nově nabyté autorské svobody neobrátil do minulosti s klasickou variací na téma komunisti / nacisti byli svině, ale snažil se už tehdy nahlédnout tápající, trochu ezo, trochu ulepenou, ale vlastně docela cool současnost. Přinesl tak svědectví o začátcích klubové scény v Čechách, o tom, jak do nich pronikala elektronická hudba, DJové a drogy. (A nezamilovat si Tatianu s Čechtickým, jak v totálním rauši paří v Roxy na Wubble-U, kór když jste měli to štěstí bydlet několik let za rohem od Roxy, to zkrátka a dobře nejde.) Svědectví o LGBT komunitě, kdy gayové poprvé v českém filmu nebyly jen komické ušišlané figurky, ale dal se jim velký prostor v podobě ústředního páru. Zkrátka a dobře svědectví o úžasně svobodné době, kdy se dalo prostě se sbalit, odjet do Prahy, spát u cizích lidí a zažít neuvěřitelný mejdan. U filmu Manhattan Woodyho Allena jsem napsal, že je to unikátní film v tom, jak pevně je zasazený do doby a prostoru. A u Šeptej mám dost obdobný pocit. Tohle se nemohlo odehrát jinde a jindy, než v Praze krátce po revoluci. A s tím podle mě souvisí omyl, kterého se tu mnozí dopouštějí - ano, klasický příběh film nemá, ale není o ničem. Jeho hlavním hrdinou je jedno magické město uprostřed Evropy, na prahu nové epochy, a parta nešťastně šťastných lidí, co v něm žijí. Ale možná jsem na omylu já. Snad jsem tak nostalgický kvůli rok trvající covid karanténě a ten film možná objektivně vzato není zas tak dobrý. Ale ať je to tak, nebo tak - jak strašně rád bych zas jednou dorazil na párty k Lauře! Třeba hned! (15.03.2021)