Hostia večere Pána

Konfrontácia nemilosrdnej reality s ešte nemilosrdnejšou sebareflexiou jedného farára, ktorý po smrti svojej manželky stratil vieru v Boha aj v seba. Psychológia, ktorá ide "až pod kožu", melancholická atmoféra, kde jedinou zvukovou kulisou sú občasné zvuky varhan. Scenár, kde skoro každá veta je hodná zamyslenia sa. Kamera a nasvietenie brilantne dotvárajú "beznádejnú" kulisu. O Bergmanovi som zmýšlal ako o preceňovanom režisérovi, ktorého sa konformne patrí pochváliť, skôr na základe jeho všeobecne pozitívnej reputácie. Po vzhliadnutí tohto diela si uvedomujem ako veľmi som sa mýlil... (13.01.2007)

Na můj vkus nesmyslně depresivní, nic neřešící pohled do náboženského života skandinávského venkova. Film si doslova libuje v obyčejnosti. Děj je omezen na sérii dialogů kněze s věřícími. ____Navzdory všeobecným předpokladům a velkému očekávání obyvatel, místní farář není zrovna dobrý psycholog a sám by potřeboval psychiatra. Rybář Jonas hledá pomoc v kostele. Žije ve strachu z Číňanů. Jejich zlá militantní společnost vychovávaná k násilí a bezcitnosti jistě nemá nic jiného v hlavě, než touhu vykropit Evropu atomovkama. Pravda Mao nebyl žádný lidumil. Stejnak je tato vize přehnaná. Napovídá, že problém člověka, který jí trpí, je někde jinde než v logických aspektech problému. Prohnat si kvůli tomu kulku hlavou lze hodnotit jako přehnanou reakci. Místní farář, sám psychicky nevyrovnaný, duševně i fyzicky nemocný svým ovečkám žádnou útěchu a klid duše neposkytuje. Naopak. Jako by on sám ztrácel víru. Největší utrpení člověka je, když k němu Bůh přestane promlouvat (resp. si to myslí). Vzpomenutím Ježíše Krista a jeho provolání z Golgoty „Otče, proč jsi mě opustil.“ k nám Bergman ústy faráře mluví a říká, že i Kristus ve chvíli poslední zapochyboval a že tato bolest byla větší než fyzická, kterou snášel na kříži. Způsob, jakým se pak farář zachoval k milující učitelce, je již jen smutným zakončením toho, čím v životě prochází. Bergmanův varovně zdvižený prst, kdy nám říká, že i kněz jako služebník boží nemusí lidem pomáhat, ale jako slabý zhroucený člověk jim může velmi snadno ubližovat. Jasně bergmanovský pohled na smysl víry a význam lidské existence. _____Film mě celkově dost zklamal. Nikoli tématem, ale způsobem vyprávění. Nepodařilo se mi vtáhnout se do dramatu, které film nabízí. Neměl jsem se čeho chytit, čímž to pro mne byla místy značně nezáživná podívaná. Právě ona naprostá obyčejnost a cizost prostředí se pro mne staly nepřekonatelným problémem. 57% (03.10.2011)

Vhled v rozbolestněné nitro služebníka božího tváří v tvář Božímu mlčení a ztráty zájmu širší veřejnosti o duchovní skutečnosti. Vpravdě tklivý film, hutný, vlastně typicky bergmanovský, s precizními výkony Gunnara Björnstranda a Ingrid Thulin(ové). ___ Každopádně, pokud vás Hosté večeře Páně svým tématem a svou myšlenkovou bohatosti dokázaly zaujmout, dovolil bych si vám doporučit jakožto "přídavek" sehnat si Schraderův předposlední celovečerní film - Zoufalství a naděje. Ten mně skrze svůj enviromentální rozměr přeci jen přijde aktuálnější, resp. necítil jsem během jeho sledování - v kontrastu k právě komentovanému filmu - jako bych se vydal do muzea, jako by přede mě někdo postavil artefakt, jemuž je nutno klanět; s mnou doporučovaným filmem jsem "dýchal", jeho těžkosti prostoupily v mé žily a tepny - a to se nestává každý den! 70 % (17.01.2023)

Pro mne jeden z nejlepších filmů nejen Bergmana, ale snad i světové kinematografie - vizuálně dokonalý, celistvý a vybroušený do posledního detailu. Samotný děj je až primitivně prostý, ale tak, že nenajdete ani jedno slovo navíc a ze stěžejních dialogů Vám naskakuje husí kůže - zvláště pastorův proslov ve škole je zdrcující. Přesto nejde o jednovrstvé vyprávění bez odboček a citací - režisér zde několikrát zcela otevřeně navazuje na Nietzscheho teze. Tohle je naprostá esence psychické bolesti, obraz chmurných a těžkých myšlenek. A také film, který mne pokaždé stejně hluboce raní. (28.11.2006)

Festival lidských slabin a slabostí, anatomie individuálních bezmocí, svátek tragicky nešťastných lidských třtin. Zhruba tak lze označit toto silné Bergmanovo dílo, jeden z mnoha šperků až nekonečného řetězce jeho stabilně skvělé tvorby. Je těžké říci, natož odhadnout, nakolik se tu podepisuje deprese dlouhých nocí švédského severu nebo naopak tíseň jejich lét, nakolik naopak pro nás nepředstavitelná řídkost osídlení švédského venkova. Děj se důvtipně, až nenásilně prolíná s filozofickou reflexí (jinak nelze např. vyložit útěchu, kterou farář poskytne námořníkovi, o němž ví, že uvažuje o dobrovolném ukončení života). Upoutala mne i až neuvěřitelná proměna krásné Ingrid Thulinové do zoufalého staropanenství se propadající vesnické učitelky. O odvrácených stránkách skandinávského hodnotového světa i jeho životního stylu a jejich základech a východiscích vypovídá film snad vše. Jeho zažívání nekončí v žádném případě prvním či druhým zhlédnutím. To je jeden z největších možných komplimentů, který lze i v tomto případě dnes již zesnulému Skandinávci udělit. (14.02.2010)