Mlčanie

Bergman se tentokrát vyhnul náboženskému motivu. Jeho oblíbená smrt sice zůstala, ale zároveň nastolil téma nové: sexualitu. Převapivě vcelku otevřené scény, nejeden pohled na ženské ňadro. Ale jinak typický Bergman se vším všudy - komorní příběh dvou žen, sester, z nichž jedna je nemocná. Film vrcholí konfliktem právě obou hlavních hrdinek. (23.07.2009)

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

Proti svůdné plasticitě černobílého obrazu, která doslova svádí k ponoření, mistrně vedené kameře Svena Nykvista a jejích intimních vzdálenostech vně klece tísnivého ticha, proti dusivému oparu mlčenlivého konfliktu, v jehož epicentru je zásadní významovou jednotkou zjizvená sexualita, ba bestialita neschopnosti navázat smířlivý kontakt v šumu němého slovíčkaření stojí již prozaicky Bergmanova divadelní prkennost. Ta mne sice na jednu stranu specifickým způsobem dráždí, ale tím více mne odpuzuje a blokuje mi hlubší divácký zážitek. Film není divadlo, divadlo není film. Jiné světy, jiná pravidla hry. Zdá se, že cestu k absolutnímu pochopení a uchopení Bergmana budu muset nejprve hledat v literární sféře o něm pojednávající. Pak se uvidí... 3,5* (15.01.2009)

Hercké výkony Bergmanových herců jsou vždy na vysoké úrovni. Beze slov dokáží vyjádřit až neuvěřitelné. Charakter a nejhlubší nitro hrané postavy. Jinak to nebylo ani v Mlčení. Musím chválit i za použité velmi vkusné sexuální scény. Filmová psychologie, kterou mám u Bergmana tak moc ráda, mě ovšem tentokráte nechala chladnější. Mně je bližší samota sester v Šepotech a výkřicích. (07.02.2009)

Dve ženy,sestry,Ester a Anna,Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom,dve vzrušujúce ženy a syn jednej z nich v extrémne provokatívnom snímku Ingmara Bergmana,ktorý ich pozoruje pozoruhodným okom za kamerou,aby skúmal,kde až môže zájsť vzťah rodiny... Už úvodná scéna z vlaku v kupé mi takmer vyrazilo dych pomocou obrazov a zvukov,pri ktorých som sa cítil ako v tranze,keď z neho vystúpia,tak prichádzajú zrejme do fiktívneho hotela v neznámej krajine,kde postavy sa dohovárajú pomocou zvláštneho dialektu,v ktorom malý Johan(synátor Anny) objavuje veľkosť hotela a ľudí v ňom,zatiaľ tieto dve sestry praktizujú zaujímavé činnosti erotického,až takmer pornografického rázu,Ester je veľkou intelektuálkou,ktorú trápi nejaká duševná choroba,tak používa masturbáciu,stačí sa uspokojiť sama,jej sestra Anna je dobrodružnejším typom,ktorú sexualita vzrušuje iným spôsobom cez čašníka,s ktorým sa zoznamuje a sú vidieť explicitné zábery,kde ide v niektorých prípadoch o silnú kávu... Z komornej trilógie:Ako v zrkadle,Hostia večery Pána a záverečný diel Mlčanie,mňa najviac dostáva práve tento diel,ktorý vycibril vzťahy sestier,ktoré sebou navzájom pohŕdajú,nenávidia sa a uprostred toho je Johan,ktorý nepritakáva svojej mame,ale snaží sa byť v centre diania obidvoch,ktorým by rád vyšiel v ústrety,ale ani on,bohužiaľ nič nedokáže urobiť...Max von Sydow tu tentokrát nie je,a je to len v prospech,lebo som sa sústredil na dve ženy,ktoré ma neustále vzrušovali,ale ako sa správali jedna k druhej,tak vtedy som si pripadal,ako keď by mi niekto zabil klinec do hlavy,alebo zaťal sekerou do chrbta a pod. Strašne divne som prežíval jeden príbeh,ktorý svojou formou položí hocikoho na zem. (04.10.2014)