Muž so zajačími ušami

Nemůžu si pomoct, ale pan Krobot je pro mě herec jednoho výrazu a jedné polohy. Bavilo mě to v prvních několika filmech, ale už mi to připadá trochu repetitivní a únavné. Tohle byl na mě hodně těžký art plný metafor a podivností, které mi nedávaly příliš smysl. Obrovské množství nominací na Lvy mi nedávaly smysl už vůbec (Mauréry je skvělá, ale nominace za minutu hraní, really?). Tvorba Martina Šulíka (už Tlumočníka jsem protrpěla) mě bohužel nadále míjí velkým obloukem. (27.03.2022)

Myslel jsem, že to je český film Muž se zaječíma ušima a on to byl slovenský film Muž so zajačími ušami. Ten rozpor mezi češtinou a slovenštinou jsem mi nedocházel častěji, než bych chtěl. Hlavní postava mluví česky, ale píše slovensky, jeho děcka mluví taky slovensky, asi žijou na Slovensku. A Krobot a Kaiser jsou tam jediní Češi, takže to dost bije do očí a jiných smyslových orgánů, přestože jsou z obsazení nejlepší. Aspoň že Pauhofová mluví slovensky a hned je snesitelnější ji pozorovat (v českých filmech mi většinou vadí a vůbec mi nepřipadá atraktivní, jak si většina lidstva myslí). Našel jsem tam ale několik dobrých myšlenek. "Stárnutím se víc přibližuji lásce." Nebo třeba ten monolog o tom, jak je církev jen sviňská instituce a že by člověk měl sám rozhodnout, jestli se vstoupí a ne křest nic netušícího mimina. A nebo ta hláška jak řekne "Vždycky se najde někdo, kdo na tebe vytáhne minulost." Dobré. Ale jinak mi smysl zaječích uší vlastně unikl. Asi je to alegorie, ale ať je to klidně trajektorie, mě je to jedno. Mohla to taky být metafora, ale spíš mi k tomu sedí metablbost. Nechce se mi nad tím moc přemýšlet, tak sem napíšu to nejjednodušší, co mě v souvislosti s tím napadlo: že jak člověk stárne, tak je jak polní zajíc. Jestli to tak není, tak to měli vysvětlit. Jestli to mělo vyznít nějak artově, tak to nelze docílit jen tím, že některé scény budou černobílé. Pak jsou s ušima i barevné, pak jsou i bez uší. A jedinej pořádnej art byly podle mě opravdu jen ty krásně vyvedené zaječí uši. Co se hereckého obsazení týká, tam je Krobot k nezplacení a bez něj by ten film už vůbec nefungoval. Tím jsem se dostal k tomu, že ten film moc nefunguje. Ale tvářit se jak zajíc umí Krobot parádně! A nechci se nikoho dotknout, ale ti slovenští herci jsou... až na pár výjimek... takoví divní. Asi jsou lepší lidé než herci. Aspoň že jsem se několikrát docela zasmál (třeba nápis "Nepolievať!!! Umelý!!!"). Celkově z toho cítím tu snahu, aby to divákovi něco dalo, ale zrovna já asi nejsem ten typ diváka. (17.03.2022)

Režisér prý řekl: „Chtěl bych, aby náš film hovořil o vážných věcech se sarkastickým humorem.” Jestli měl Martin Šulík něco podobného v úmyslu, tak mám pocit, že se mu to opravdu povedlo, protože přesně tímto způsobem Muže se zaječíma ušima vnímám i já. Jde o poněkud zvláštní a občas těžko uchopitelný snímek, jenž se mi z nějakého (mně neznámého) důvodu dostal pod kůži. Hodně mě oslovily názory a postřehy hlavního hrdiny Josefa (v civilním, avšak naprosto přesném podání Miroslava Krobota), který zde dost svérázně bilancuje svůj dosavadní život a přitom se dostává do řady bizarních situací. Diváckou pozornost si rozhodně zaslouží také skvostná kameramanská práce Martina Štrby a nesmírně působivý herecký výkon Oldřicha Kaisera ve vedlejší roli, za nějž byl po právu oceněn Českým lvem. Už to nebudu moc okecávat, prostě jsem si jistá, že jsem tento film neviděla naposledy. (85%) (02.04.2022)

Pro mě rozhodně překvapení, byť jsem možná dostal cosi jiného proti původnímu očekávání... Muže se zaječíma ušima vnímám v jádru více jako drama, které zachází hluboko do psychologie, až směrem k neotřelé sebereflexi hlavní postavy. Ač nutno dodat, že Martin Šulík celé vyprávění hodně ozvláštňuje nejen osobitě zpracovanými pasážemi ve víru jakýchsi snů, přeludů ve jménu podvědomí (což má úžasnou atmosféru..) či monologických vstupů jako z dokumentu, ale nevyhýbá se často ani silnému, až sarkasticky podanému nadhledu. To vše je podpořené skvělým Miroslavem Krobotem, který v hlavní roli opět skvěle zužitkoval svůj um pro mininalistické herectví i onu komickou nadsázku. Pro svou nekonvenční, značně psychologickou výstavbu si Šulíkův film žádá plné soustředění, ale spolu s požitkem z vytříbené formy se může na druhé straně stát odměnou i pohltivé rodinné drama s velmi zdařile formovanými postavy (včetně ryze vedlejších). Už od počátku mě film zaujal a ani jsem nepostřehl, jak mě brzy vtáhl do svého nitra, a oslovil mě i spoustou obsáhnutých podnětů a motivů... Ať už je to dvojitý (vnitřní i mezilidský) boj v lince kolem komise schvalování uměleckých děl pro podporu ve jménu fondu, včetně zabrouzdání do tématu neúmyslného plagiátorství, nebo v souvislosti s postavou Josefovy ženy překladatelky teď ještě víc aktuální ukázka vlivu politické situace Ruska na radikálně odmítavé kulturní postoje vůči všemu ruskému (včetně umění). Připadalo mi často, že ve filmu se sice v jistých scénách méně mluví a někdy se i mlčí, ale o to větší význam nebo postřeh přináší každý dialog či monolog. Za mě v rámci současných artových filmů (a to nejen domácích, ale i obecně) rozhodně silný a výjimečný nadprůměr. [85%] (15.12.2022)

Od Šulíka jsem naposledy viděl Zahradu. Nevím proč, ale od tohohle jsem čekal komedii u níž se budu smát. První polovina filmu byla podivná, až jsem u toho párkrát musel zakroutit hlavou. Na konci pak divák prožívá stejné pocity jako u Zahrady. Něco mu bylo nádherně sděleno, ale musí si to najít sám. Je to jako rébus v únikové hře, po jehož vyluštění získá poslední klíč ke dveřím na svobodu. Šulík zestárl a my s ním. Do Zahrady chtě nechtě přišel podzim. Není to ještě ten úplně sychravý po němž přichází jen chlad a nicota zimy se smrtí. Je to jeho počátek, kdy se listí barví do nádherných tónů a slunce vrhajíc dlouhé stíny je ještě vysoko na obloze... Je to jakýsi úplný vrchol před jasně ohraničeným sestupem a následným pádem k nenávratnu. Člověk si to v tomto čase ještě jasně uvědomuje, jeho tělo jej ještě víceméně poslouchá a mozek funguje na 101%. Je těžké ho něčím oblbnout, má za sebou šedesát let životních zkušeností, pádů i úspěchů. Ten odstup mu umožňuje udělat podrobnou revizi a nalýzu toho co bylo a co se dá ještě stihnout.  Jsem si jist, že ten muž jasně slyšící svět kolem sebe byl sám pan Martin Šulík, naprosto geniálně zahraný mnou oblíbeným Miroslavem Krobotem. Sympaťáka Josefa podal suprově. Jestli mohu něco doporučit, tak nechte zmatek v hlavě po dokoukání filmu usadit. Zprvu je těch zdánlivě podivně podaných sdělení krapet více, nicméně když se to vše co vám víří hlavou usadí, zjistíte, že vám byla v tomto poetickém podobenství podána naprosto suprovým způsobem výpověď staršího muže o jeho životě. Super byla i kamera a hudba. Dávám za 4 audio nahrávky. * * * * (31.12.2022)