Slovo

Zvláštní forma: učebnicová čeština, divadelní práce s prostorem i herectvím, příběh kolem jednoho morálního dilematu. Jsem schopen obdivovat jednotlivosti, ale film jako celek pro mne nefunguje. A přitom Chvilky od stejné autorky se mi před pár lety velmi líbily. Nevím, z tohohle mám dost rozpačitý dojem. (17.12.2023)

Vymáchaný antikomunistický agitkový výluh všech doposud natočených podobných a podobně černobílých filmů. Tož už ti emigranti točili ve Švýcarsku objektivněji pojaté filmy o své bývalé domovině. Jinak jsem si nejdřív myslel, že jde o televizní film, ten vizuál je skutečně chabý. To už mohla ČT pustit do kin Osmy, vyšlo by to nastejno. Že se Bokový svlíká i bez hypnózy, to je také dávno známá věc, takže ani tady u mne film nebodoval. A postavy tak černobílé, jak z bývalých komunistických agitek, jen tentokrát naruby. Jinak si myslím, že před srpnem 1968 by nikoho na sílu do strany netlačil, a potom možná nějakou chvíli taky ne. (04.12.2023)

Klidné tempo, dlouhé záběry, přirozeně zahrané situace. Takové byly i Chvilky režisérky a scénáristky Beaty Parkované. Přesto jim chybělo mnohé. Nedochucený portrét jedné mladé ženy. A nic, co by emočně uspokojilo. Tady je to velmi podobné, jen k výše zmíněnému tu navrch máme neklidnou dobu. Má to být o slovech, co jsou jednou dána a která se nikdy neruší. Poctivý a oblíbený notář Martin Finger prostě s blížícím se srpnem 1968 nepodepíše a záhy ze strachu o rodinu a budoucnost o svých zásadách začne pochybovat. Má však své přesvědčení, má však silnou a svéráznou ženu, která při něm stojí. Jednoduchá dějová linka poskytuje velký prostor hercům, kteří příležitost chytili za pačesy, zbytek ovšem nehezky rychle vyšumí. A ve výsledku je smutné, že si nějaké dva týdny po shlédnutí víc pamatuju, že to bylo letos ve Varech, než co konkrétně mi to dalo. (18.12.2022)

"Když dáš někomu slovo, tak to vlastě uzavřeš tu největší smlouvu, protož musíš dobře vážit co říkáš, než něco slíbíš, ale když už to uděláš, tak se tomu nesmíš zpronevěřit." Hodně zvláštní film, ať už jde o to, že v něm skoro není hudba (kromě té při závěrečných titulcích), tak hlavně pokud jde o kameru, která mnohdy snímá jen půlku toho podstatného, či toho kdo mluví nezabírá dokonce vůbec. Přesto za mě má film v sobě silné téma. Naplno to hlavní postava notáře Václava (výborný Martin Finger) říká během scény s dcerkou v moři: "popřít, co jsi řekla, to je jako ztratit život za života."  Popřít sama sebe by musel Václav, pokud by vstoupil do Komunistické strany či podepsal prohlášení vyjadřující faktický souhlas s událostmi po srpnu 1968. Někdo by možná řekl, že jeden podpis nic neznamená, že to jsou po hamletovsku jen slova, slova, slova. Václav ale dobře ví, že tak jak "Pán Bůh stvořit život slovem" tak " ta síla slova, ta se nezměnila..." I přes takto silné téma jsem s hodnocením dost váhal. Poctivé tři hvězdičky jsou to určitě, tu čtvrtou přidávám za prorodinnou pozitivní atmosféru, kdy přes složité téma jsou ve filmu milé scény včetně té závěrečné se společným zpěvem celé rodiny ve stěhovacím autě. Zvláštní film, ale rozhodně ne špatný. (05.03.2023)

Námět fajn, ačkoliv třeba mnohem lépe realizovaný v Občanském průkazu či Báječných létech pod psa, takže vlastně nic moc nového. Opět se vrácíme do roku 1968, opět se díváme na příběh jedné rodiny. Finger opět ukazuje své herecké kvality, ale tady jsou utopeny v prapodivných divadelních kompozicích a mnohdy podle mého až amatersky působicích kamerových ořezech. Ta atmosféra té doby z toho prostě nijak nedejchá. Kdybyste vzali ty záběry a přesunuli je do jiné doby, tak to v podstatě nijak nepoznáte. (03.12.2023)