Slovo

Tohle rozhodně nebude film pro každého. Má velmi pomalé tempo a mnoho diváků si jistě řekne, že se v něm vlastně nestalo nic zásadního. Sama jsem měla problém s několika uměleckými manýrami režisérky (například prostřihy na fotografie po každé zásadnější scéně), ale byla jsem velmi překvapená, jak mi film jako celek sednul. Určitě na tom mají zásluhu vynikající herci v hlavních i v menších rolích (kromě dokonalé ústřední dvojice nemůžu opomenout Taťjanu Medveckou, která stráví na plátně dohromady asi pět minut, ale svým přesným výkonem si říká minimálně o nominaci na Lva). Některé scény navíc generují velmi dobrý humor a na rozdíl od režisérčina předchozího snímku se dočkáme i funkčního závěru filmu. Za mě tedy spokojenost a zatím jeden z nejlepších českých filmů roku. (31.07.2022)

Divně natočené zajímavé téma... Jediná scéna, která se mi opravdu líbila, byla "kuchyňské" zdobení dortu - kdyby byl takový celý film, určitě by byl divácky přístupnější. Ale spíš mám pocit, že ta režisérce svou normálností spíš "ujela" a divně natočené záběry (hlavně ze začátku) mají diváky provokovat...? (04.12.2023)

Samotný příběh působí sice dost rozpačitě, zároveň ale velmi lidsky a přirozeně. Film zdobí vynikající herecký výkon Martina Fingera v roli morálně zásadového muže zmítaného nesmlouvavým politickým režimem. Skvěle mu sekunduje Gabriela Mikulková coby jeho někdy až nesnesitelně milující manželka. Nejvíce však upoutala moji pozornost hudba, přičemž musím uznat, že texty písní se Beatě Parkanové mimořádně povedly. (60%) (29.03.2024)

Přemýšlím, co je pro mě největší pozitivum a možná překvapivě mě napadá Martin Finger. Tato pozdně  objevená vycházející hvězda českého filmu mi možná u jiných projektů tolik nesedla, protože jsem si neoblíbil jeho negativní postavy a Devadesátky jsem jako ne tak úplně seriálovec ještě neviděl. Tak tady mě v roli nejen zásadového, ale (na rozdíl od Zahradnictví) i sympatického a srdečného bojovníka proti režimu hodně oslovil a místy jsem až nestačil divit, jaké vyzralé herectví Finger předvádí a dokáže hrát, i když třeba jen sedí u stolu a kouká do papíru (:D). Neznámá Gabriela Mikulková má hodně osobitý svérazný projev a s tím do postavy rozporuplné (a místy trochu absurdní.:D) postavy manželky sedla, i když  může chvíli trvat si na to zvyknout. Jinak pro tyhlety české filmařské návraty do dějin 20.století mám trochu slabost a patřím do minoritní skupinů diváků, které (alespoň zčásti) zaujalo Hřebejkovo Zahradnictví, které rovněž sledovalo osud jedné rodinný (s mnoha běžnými scénámi z domácnosti) na pozadí divokých 20.let.  Beáta Parkanová je ale daleko větší radikál než Hřebejk s Jarchovským. Nesnaží se o nějak zvlášť melodramaitckou atmosféru, do posmutnějších scének nepouští melancholický saxík...ona tam nepouští vlastně žádnou hudbu. Slovo je vlastně docela radikální film, který nám servíruje řadu oddělených komorních tichých výjevu, které spojuje doba okolo roku 1968 a postavy. Zpočátku mi možná chvíli trvalo si na takový styl navyknout (a kdybych měl ještě zůstat u toho srovnání se Zahradnictvím, tka tam mi postavy přišly tak nějak blíž - hlavně v posledním díle Nápadník o zamilované mladé dvojici, takže srovnávat se to vlastně moc nedá...), ale na konec jsem si přece jen v té civilní atmosféře s odpozorovanýmu dialogy ze života (třeba o zmrzině.:D), které dokonce někdy dokážou být až Formanovsky vtipné (štamprle a pak fenomenální scéna s Medveckou). našel svoje kouzlo a Barkanová zde opět uplatnila svůj pozorovací talent z života, který si ponechala z chvilek.  Fotky po většině scének jako momentky života taky nejsou špatný nápad. Ten film se ale po skončení trochu v hlavě rozplzne.  Ale měl jsem  tu čest být na předmiéře za účasti tvůrců, kdy jsem nejradši viděl Jenovéfu Bokovou, které není nikdy dost. Ale  ambiciozní paní režiséra si dokázala své dílo zajímavě obhájit. Nikdy jsem na žádné takové premiérové akci snad nebyl, takže jsem měl fakt zážitek. (14.09.2022)

„Co on o tobě může vědět, co bych nevěděla já?!“ Stejně jako předešlých Chvilkách nutí Parkanová diváka přemýšlet a naladit se na postavy. A to zde bude pro řadu lidí problém. Přístup k hlavnímu páru může být ze strany publika všelijaký. Obávám se ale, že bude převládat odsouzení. Jeho slabošské neschopnosti vypořádat se s nastalou situací či její přehnané snahy mít vše pod kontrolou hraničící až s naprostou nesnesitelností. Kvůli tomu může naopak snadno zapadnout jeho odvážná zásadovost stejně jako její velká síla táhnout blízké na svých bedrech poté, co její protějšek odpadne. Nepomáhají tomu ani některé detaily. Není například vůbec vysvětleno, jak došlo ke „znovuvzchopení“. Nebo třeba nezvládnutý fakt, že nestraník se škraloupem mohl v té době dělat notáře, ba dokonce i jezdit za hranice k moři. A to je škoda, protože jinak Slovo nabízí také nemálo zajímavé myšlenkové potravy a ucházející studii jednoho vztahu. Takhle to budou „pouze“ lepší 3*. „Kde, kdy končí zodpovědnost člověka za své činy, za svá slova? Nekončí. Nebo?“ (12.02.2023)