V lúčoch slnka

Asi těžko lamentovat nad výsledkem, když tvůrcům o samotě bez dohlížitelů režimu nebylo dopřáno ani 15 minut času, natož natočit záběry dle vlastní vůle a pohledu. Budu skoupý a hvězdu navíc dám, neb alespoň se jim podařilo zaznamenat, jak tamní diktatura společnost řídí. Smutná, šedivá (sledujte módu), celonárodní betonová spartakiáda opěvující a zbožšťující své vůdce a maršály. (18.12.2016)

Nový film Vitalije Manského s českou stopu (koproducenty jsou i ČT a naši oblíbenci Remunda s Klusákem) určitě stojí za to. Sledujeme život jedné severokorejské rodiny: jak večeří, chodí do práce, do školy - prostě normálně fungují. Vtip je ovšem v tom, že to celé nerežíruje Vitalij, ale dvojice úředníků s cílem vytvořit dojem schválený stranou a velkým vůdcem. Kamera ale běží v chvílích korejské režie dál a mi tak vidíme, jak se dětem vysvětluje, že se tváří málo vesele, zaměstnanci málo tleskají a tanečníci netančí dost patrioticky. Je to skutečně zajímavý - místy tragikomický pohled. Dokument má jednoznačně filmové kvality s množstvím kamerových a zejména zvukových prvků, která umožňují si tvůrcům brát svoje dílo zpět a nenechat si vnutit náladu a tempo pouze tím, co je ukazováno navenek. Je to tíživé a mrazivé. Ale čí obraz to vlastně vidíme? Spíše než o konkrétních lidech je to film vypovídající o režimu a o tom, jak chce působit. Vitalij to ví a snaží se blízkost dotvořit detailními jemnými záběry na protagonisty (občas k tomu hrají melancholické housle s piánem). Nakonec nemáte na vybranou a film vám jasně říká, co si máte myslet: jsou to smutní, zmatení lidé, kteří nic jiného než drezuru a propagandu neznají. Jednak nemám rád, když je takhle message filmu podsouvána a jednak si tím nejsou jist. Možná by šlo podobný dokument natočit před pár desítkami let i u nás. Možná že si Severokorejci doma nadávají na Kima stejně jako se nadávalo tady a možná je průměrnýmu dělníkovi politika u prdele, jako je všechno u prdele průměrnýmu Čechovi. Fakt nevím. Pořád je ale V paprscích slunce unikátní zážitek, kterej se hned tak nemusí opakovat. (18.04.2016)

Velice poutavý dokument, který ocení hlavně znalci propagandy a metod práce u filmu. Celý se věnuje natáčení propagandistického videa. Příběh, který ví o tom, co je cílem natáčení, a proto ukazuje i maximum omáčky okolo, aby lidi mohli prohlédnout jaká lež se buduje, a jak režim pracuje s lidmi s cílem budovat tu či onu iluzi. Celá ta bublina se postupně nafukuje, aby v samotném závěru byla hlavní protagonistkou tohoto divadla splasknuta v podobě odpovědi na jednu jedinou otázku, která není ve scénáři. Upřímné dítě odpoví naprosto přirozeně jednoduchou větu z níž zamrazí, protože vám dojde, že niterně celou dobu vše prožívala naprosto jinak, a že co očekává není zářná budoucnost, ale něco zcela jiného. Pomyslnou tečkou je pak projev konkrétní emoce a reakce na to, když se jí štáb snaží uklidnit. Tam i laikovi dojde, že žít v Severní Korei není žádný med. Nechci nic víc prozrazovat, abyste případně k těmto zjištěním mohli dojít sami. Za mě velký palec nahoru a plný počet hvězd. 85% (20.11.2017)

Prvních pár minut mě film vůbec nebavil. Poté se mi dostal pod kůži a donutil mě se zamyslet. Představte si, že vyrůstáte ve státě, ve kterém pro vás musí existovat pouze milovaný maršál. Od raného věku do vás hustí od rána do večera pouze to, že žijete a umíráte pouze pro něj. Neznáte nic jiného. Po závěrečné scéně jsem měl chuť se ožrat. Zlatej Babiš. (28.08.2016)

Najšťastnejšia krajina na svete a jej propaganda v plnej paráde. Viete, čo asi uvidíte, ale na ten koniec vás to aj tak nepripraví a rozoberie vás to ako kocky lega, ktoré ešte polámete na márne kúsky. Pretože je to ľudský moment, ktorý mal zostať niekde v strižni a nemal nikdy uzrieť svetlo sveta a vydá aj za 100 vykonštruovaných smutných filmových koncov, aké ste kedy videli. Dúfam, že Zin Mi sa po realesnutí nič nestalo. #proletarivsechzemivyliztesiprdel (05.06.2017)