Ma Rainey – matka blues

Mohla se pochlubit majestátním frázováním a silným hlasem, jejím stylem se prý inspirovali Louis Armstrong nebo Janis Joplin. Co na tom, když je tahle „matka blues“ plná dialogů o životě, rasách nebo umění, které nám ovšem nic moc nedají? Pochopitelně se na pozadí setkání v nahrávacím studiu v Chicagu dotkneme nejrůznějších bolístek Afroameričanů, pěkně pozvolna a od podlahy, protože vše začíná a končí u rasismu. Takže bacha, Akademici. Navíc se tvůrci zoufale drží divadelních základů. Ačkoliv je bluesová zpěvačka tak „nahoře“, že nahrává alba pod záštitou bílých producentů, tohle setkání kvůli několika neshodám nedopadne dobře. A to i kvůli egoistickému a zároveň naivnímu trumpetistovi, kterého ztvárnil pohublý Chadwick Boseman (výkon fajn, ale víc než fajn nikoliv). Herecky role sedla také potící se a přehnaně namalované mašině Viole Davis. Výsledek je ovšem strnulý, chybí mu energie i tempo. Místo toho, aby se v závěru blížil nějakému vrcholu, se divák jen ušklíbne, že je vlastně dobře, že skončil. Dvě až tři hvězdy. (07.04.2021)

Jde o adaptaci divadelní hry Augusta Wilsona (1945-2005). Hra byla o tématech rasových. Ve filmu se řeší otevřená traumata a staré spory. Střetly se dvě osobnosti. Vidíme těžkou cestu za úspěchem. Okolo roku 1927 migrovali černoši z jihu za průmyslem na severu a trumpetista kapely se domnívá, že jeho verze písně je lepší a těmto dělníkům se bude líbit více. Hudebníci se zmiňují o zkušenostech s ponižováním. Moc bluesové hudby ve filmu neuslyšíte. místo toho samé dlouhé rozhovory a vyhrocené emoce v malém prostoru. (26.12.2020)

(1001) O filmu jsem předem nevěděla nic, kromě toho, že byl Chadwickův poslední, a tak jsem mylně předpokládala, že to bude "tradiční" Ma Rainey biopic. A tak mě potěšilo, že skutečný formát se drží jednoty místa, času, děje k hloubkovému prozkoumání jedné konkrétní situace, což je (pro mě) vždycky zajímavější než letem světem něčí celý život. Ale zároveň to s sebou nese ten risk, že se celková eskalace emocí vymkne proporcím situace, ve které se odehrává. Což se tady (opět, v mých očích) bohužel stalo. Film není jeviště a některé situace by prostě potřebovaly mnohem víc času, aby na filmovém plátně mohly dospět do určitých bodů. "Show, don't tell" tady přirozeně vůbec nedostává šanci (s výjimkou zavřených dveří) a v rámci kontextu mám limit, kolik vylévání srdce dovedu přijmout, než se k uměleckému dílu otočím zády, protože se sama potřebuji vydýchat. Osobně bych byla ráda, kdyby ostatní členové kapely dostali víc prostoru, protože Cutler a Toledo byli parádní a vzduch kolem nich jiskřil. Toledova píseň o omáčce a zbytcích byla pro mě vrcholem filmu. Plus tedy trpká poslední scéna. A to proto, že nevyslovovaly svou myšlenku napřímo, ale probouzely k přemýšlení. (23.01.2023)

Viola Davis zase hraje v adaptaci divadelní hry a zase je za to nominovaná na Oscara... Trošičku zamrzí, že název filmu vlastně moc nekoresponduje s dějem. Asi byste čekali standardní biografii slavné blues zpěvačky, ale dočkáte se "záznamu" jednoho dusného odpoledne v nahrávacím studiu. Dusného díky počasí i díky náladě všech zúčastněných. Chadwick ve vypjatých momentech velmi dobrý, přesto si myslím, že nebýt jeho předčasného úmrtí, nominován by nebyl. Herecky kvalitní, řemeslně rovněž, ale za rok si na tenhle film nikdo ani nevzpomene. (21.03.2021)

jelikož jsem nevěděl,že jde o film podle divadelní hry,tak sem vzhledem k názvu čekal něco jiného než konverzačku,která se 90% stopáže odehrává v jednom domě (popřípadě ve dvou místnostech),ale když se mi podařilo přizpůsobit a přijmout tuhle formu,docela sem si tenhle kousek užil.Dialogy jsou totiž většinu času velmi dobré,některé překvapivě vtipné,některé naopak silné a smutné bez toho aby šustily papírem.Hudba je také velmi dobrá,jen by jí mohlo být trochu víc.S herců to pak táhnou na první pohled k nepoznání nalíčená zlatozubá Viola Davis a hlavně Chadwick Boseman.Ten tady potvrdil,že nebyl jen Black Pantherem,ale byl opravdu dobrým hercem,který bude chybět...70% (19.12.2020)