Trustme

Titulky z Le Figaro: Žraloci v pařížské Seině? Brutální napadení desítek triatlonistů během závodu megažralokem! Střelba speciální jednotky těžkými zbraněmi na motorových člunech a snipeři na každém mostu likvidující hejna bestiálních žraloků! Monstrózní výbuch dělostřelecké munice z druhé světové války na dně Seiny! Francouzský komediální thriller, který má pěkný začátek a režijní/divácké guilty pleasure finále, které trochu napravuje kokotismus zbytku filmu. My fanoušci žánru naughty shark opět nemůžeme jásat nadšením, ale jelikož už asi 8 let nenatočil nikdo v tomhle žánru nic pořádného, tak tomuhle dám silné 2 hvězdičky. Závěrečná scéna filmu nasvědčuje, že režisér má záměr stvořit jakousi variaci na Planetu opic (žraloků).

Tak nějak by film natočili Sověti: 90% filmu o soudružském tlachání, budování hrdinství mezi slabochy, rodina, přátelství, obětování se pro vlast, budoucnost. Některé záběry jsou zcela až parodické - zkoprnělé výrazy strachujících se postav při mohutném protiútoku Godzilly nebo křečovité hrdinské oslavné pózy. Bohužel stejně tak točí současná japonská režie a není to snaha o dobovou lyriku. A s tím "kvalitním CGI" se asi většina hodnotících diváků zcela pomátla, neboť ty triky jsou zhruba na úrovni těch sovětských. Suma sumárum: film zapni 25. minut před titulkama a postačí to k optimálnímu souhrnu děje a akce, ušetříš čas a elektřinu.

Nejsem příznivcem předělávek a ždímání slavných námětů, ale tento Shogun je pro dnešní zkysnutou tvůrčí dobu přímo lázeňská očistná kúra. My pamětníci pamatujeme tento původní seriál díky signální pomoci západních TV stanic, kde jsme v 80. letech hltali toho "Zajatce japonských ostrovů" jak se pak pod tímto názvem zavedl i u nás. V té době patřil seriál k fenoménu a byl jedním ze spouštěčů, který mi vykřesal moji celoživotní lásku k Japonsku a zejména okouzlení samurajskou érou a etikou. I tam tenkrát hrál ne úplně ideální herec (Richard Chamberlain) a legenda té doby s charismem šóguna - Toshiro Mifune. V tomhle Shogunovi jsem si nějak taky nezvykl na pojetí, herecký projev Cosma Jarvise a naopak trefou do černého bylo obsazení Hiroyukiho Sanady, který ve své kariéře to dotáhl od Henryho Sanady (tenkrát ještě v uměleckém zápaďáckém jménu) v dnes kultovních videofilmech: Šógunovi nindžové, Ninja Commando, Red Force až po hollywodského Posledního samuraje, kde se zase přejmenoval zpátky. Jeho Toranaga je uhrančivý a naprosto ultimátní pojetí této role a vizuelně stejný s Toshiro Mifunem. Je tu však ještě někdo, kdo je defacto hlavní postava a seriál by se měl spíš jmenovat Toda Mariko. Tato postava je zásadní, emoční, okouzlující, odanná, silná a zároveň osudově zničená. Anna Sawai uvěřitelně zvládla tuhle postavu a doufám, že tímto seriálem ji kariéra poskočí a hezkých hereček co se umí ohánět nejen s naginatou je jak šafránu. Hlavní celosvětový úspěch a ono trefení se do diváckých potřeb je špičkové zpracování feudálního Japonska se všemi dobovými zákonitostmi, kastovní společností a orientální čistou lyrikou, prahnutím po dokonalosti versus všudepřítomnou brutalitou ve hře o vládcovství, kde si nikdo nemůže být jistý, že se dožije rána. A cokoliv o Japonsku bude vždy tak trochu jiné, šokantní, nezvyklé a je to na Západě móda. Tvůrci to naštěstí pojali s japonskou důsledností a tak oko fanouška jásá: zbraně - katany, zbroj, účesy, materiály látek, dekorace, stavby. Scénář, mluva je perfektní a hudba si dala velkou práci vtáhnout diváka víc do děje. Pokud by takto nadále měly vypadat áčkové špičkové seriály, co dělají talentovaní režiséři a bohatí producenti, tak už dávejte prachy jen do seriálů!