BoredSeal

Trojka jako spotřební devadesátkový horor podle šablony by ve své době asi prošla, ale dnes už otráví svou hloupostí, především hlavní hrdinka je ztělesněním úmoru ženské postavy, kdy většinu filmu jen naříká, vzlyká nebo nečinně zírá. Naštěstí je tady Ken Foree, ale z průměru se horor bohužel nedostane. Zvlášť zarazí srovnání s divokou jedničkou, která, ač z 1974, je v řadě svých psycho momentů stále zvláštním způsobem moderní a působící řádně surově.

Ukrutná nuda, která nedokáže ničím zaujmout. Jsem upřímně zvědavý, jestli se najde nějaký horší, nezajímavější díl v této dlouhé série než je trojka.

Po celkem obyčejné jedničce dvojku uchopil do spárů Dino de Laurentis a naverboval klasika italského krimi thrilleru Damiana Damianiho (a Dardana Sacchettiho na vylepšení scénáře) a vyšla z toho úchvatná hororová pecka, ze které přímo prýští zlo. Na začátku přijíždí šestičlenná rodinka zbožné matky a burana se čtyřmi dětmi, která vůbec nemá tušení, co jí potká a divák zcela jistě taky netuší, na co si ostřílení Italové po mírumilovné jedničce troufnou a to je silná deviza filmu. Dobrá kamera, zvukový design a vizuální nápady vytváří specifickou psycho atmosféru a tísnivé očekávání dalšího vývoje. Milovníci speciálních efektů a masek jistě rádi objeví další osmdesátkovou perlu.