Utrpenie panny Orleánskej

Emocionálne - vypätý majstrovský nemý - film - Carla T. Dreyera s božskou Máriou Falconetti, geniálnou kamerou, strihom, hudbou, či samotným spracovaním témy - Johanky z Arcu, ako som nikdy predtým nevidel. Najstrhujúcejší ženský výkon, aký vôbec môže byť, táto žena prežíva strastiplné vypočúvanie do extrému... Pesimistický a depresívny film. Ponižovanie, vysmievanie, potupa, to všetko a ešte viac - vystihuje, čo musí absolvovať ! Voľakedy som odmietol vidieť tento - nadčasový filmový počin, asi preto, že som nebol psychický pripravený, dnes sa to zmenilo a som nadšený ! Výnimočný film, ktorý neodporúčam večne pozitívne naladeným ľuďom, ten úsmev na tvári ich rýchlo prejde, keď uvidia Janu. (07.12.2015)

setsakra ponurý procedurální drama, u kterýho jsem jako militantní ateista trpěl víc jak Johanka.... každopádně forma jako taková [expresionistický využití detailů, atypický metody rámování, jízdy kamery, etc.] je famózní, ngl. PS: jo, viděl jsem tu verzi z blázince, a k tomu všemu na velkým plátně. (01.11.2022)

Viděl jsem jednu z původních kopií bez zvuku s vyleptanými titulky. První Dreyerovi bohužel shořela, ale měl natočeno tolik materiálu, že bez problémů sestřihal další. Tato verze se našla až v osmdesátých letech, jak psal Matty, ale není to originál, jak si myslí. Do té doby vznikaly kratší verze z nalezených částí dalších kopií. Utrpení Panny orleánské je velmi působivé, a to nejen kvůli bravurní mimice Marie Falconetti. Tento film je důkazem, že obraz (v tomto případě mimika herců) může říct víc než tisíc slov. Pro mě to je nejpůsobivější němý film bez hudebního doprovodu, jaký jsem kdy viděl. Pochybuji, že by mě nějaký jiný němý film takto dokázal zaujmout jen obrazem. (04.01.2009)

Jako Brňačka, která nemá ráda Švédy od té doby, co obléhali Brno, umím pochopit zášť Francouzů vůči Britům. Neumím pochopit, jak v době, kdy němý film nutil herce k rozmáchlým gestům a maximálnímu přehrávání, bylo možné natočit takto civilně zahraný snímek. Na druhou stranu však dlužno připodotkout, že Falconetti vlastně celou dobu dává na odiv Bazedovu chorobu doplněnou o zvýšenou slzivost. (17.05.2012)

Pokaždé když Utrpení vidím, musím se ptát, co se skrývá za skelným Johančiným pohledem. Co ve svém horečnatém zanícení spatřuje za hmotou lidských těl a žaláře. Co se odráží v těch hlubokých tůních, v nichž se nabírá záplava hořkosti a ponížení - smutečních perel nepravidelného tvaru, jež jsou miniaturami celého filmu a jeho zranitelnosti -, jen skanout po napjaté tváři. Zda je to Bůh, a jak v Johančiných očích vypadá. V onom nepřítomně pokorném pohledu, který jakoby bloudí v bílých mlhách je možno číst bolest, zděšení i nepředstíranou lásku a oddanost. Snad právě proto své "učené" katy tak děsila, tím spíše, že byla žena. Reneé (Maria) Falconetti podala fenomenální výkon. Stejně jako Rudolph Maté a panchromatický filmový materiál, který onu nevídanou míru výmluvnosti lidské tváře umožnil zachytit. Žel Falconetti se před kamerou více neprosadila - doslova pro ni zemřela se svou osudovou hrdinkou-mučednicí. Utrpení je můj osobní vrchol němého filmu. Film všech a nikoho. Natolik procítěná a bolestná kinematografická zkušenost, že je zatěžko ji poměřovat s dobovou konkurencí. Málokterý film způsobuje tak intenzivní slastné utrpení, aniž by v něm byl obsažen byť jen náznak provinilosti. Takto vypadá detail nejhlubšího prožitku - duchovního i fyzického zároveň. (12.01.2011)