Ďábel v těle

Detmersová s tváří a tělem ženy snů přesvědčivě zvládá svou postavu se vším všudy včetně orgasmu - řekl bych ale, že je jí ve filmu přespříliš a že po ní režisér nemusel chtít úplně všecko, co mu připadalo vhodné nám ukázat. U Bellocchia jsem si zvykl na formálně i obsahově nadprůměrná díla svazující osobní osudy s přemety dějin, tady se mi to druhé zdálo spíš jako kulisa. Závěr jsem asi nepochopil; režisér, jak píše DIONYSOS, určitě viní svoji dobu (včetně sebe samého?) a hrdinka má jeho sympatie, nicméně přirovnat ji k Antigoně... Nevím nevím. (29.01.2022)

Čtvrtá hvězda vlastně hlavně kvůli Detmers, která měla v téhle době potenciál nové Jeanne Moreau. A krom toho, že nebyla tuctovka ve tváři, byla fyzicky překrásná a krom toho všeho byla před kamerou neskutečně spontánní a uměla zahrát i věci značně temné. Jestli u Godarda hrála trochu vulgární cigaňu, tady je spíš rozvrácená holčina, která neví kudy kam. A má to ráda. U sledování mě napadlo, jak by asi hrála pod Żuławskim. Jinak mě zarazila poněkud děravá struktura filmu, kde vysloveně expresionistické scény s neskutečným tahem střídají takové až jak kdyby animírky, na nichž je zjevné, že by režisér rád vyprávěl obrazem, ale tak nějak úplně nemá co anebo důvod proč. Ten důvod se objevuje ve chvílích, kdy v takových obrazech hraje Detmers zblízka. Jinak to trochu cajdá. V Pěstech v kapsách ještě takové trhliny nebyly - možná to nějak souvisí s tím, co píše Dionysos - režisérovo poznání, že i ideologicky inertní mladá generace, kterou zajímá opravdu jen okamžik, že i ona je ospravedlnitelná. Jako by se tímhle "zmoudřením" film ocital v ideově tak nějak unaveném bezčasí pozdních osmdesátek, kdy už byla dostatečně hutná míchanina levice a pravice, ale ještě se neobjevily politické přelomy a hrozby nového uspořádání světa, na které by mohli umělci páně režisérova ladění najet jako na nouvelle vague. Historka o Leninovi nad schlíplým penisem je vtipná. Mj. Bellocchio je možná o patro spirály výš nad Maem, ale genderově je to pořád prase: Maruschka ukazuje panímandu horem dolem, ale chlapec má pro jistotu na kameru i po promilovaném večeru běloskvoucí, leč ideově nahnědlé slipy... (10.04.2023)

Očekával jsem typický béčkovou italskou sračku ala Bruno Matei, nebo stupidní softerotickou slátaninu. Bylo to vcelku milé překvapení s nádhernou hudbou a vkusnou režií. Už úvod, kdy nervově zhroucená černoška řve "Do prdele" a chce skočit ze střechy napoví, že film až taková kokotina nebude. Maruschka Detmers se Bohu velice povedla a hraje tu složitou osobnost, psychicky narušenou krásku, která neví co se životem. Má tu několik erotických scén a musím říct, že velice vkusných, pornem to nijak nezavání ( i to hulení je tu podáno jako normální erotická hra mezi lidmi, kteří po sobě touží). Ve filmu reverzně běží předmaturitní přednášky na gymnaziu na témata, které vždy s filmem tak nějak souvisí. Trošku mě to připomínalo Betty Blue nebo Tales from ordinary madness-což jsou ovšem v porovnání s tímto bestselery. S přimhouřením oka mohu tedy doporučit. (28.06.2010)

Bellocchio sa k Radiguetovi správa tak, ako káže postmoderna – z jeho románu si vytvoril rámec, do ktorého potom vložil vlastné postavy a vyrozprával vlastný príbeh. Mal som dojem, že film nie je ani tak adaptáciou románu, skôr k nemu len odkazuje ako k inšpiračnému zdroju. Taktiež si myslím, že sa v podstate jedná o dvoch rozdielnych "diablov". Ten Radiguetov je démon chaosu, vnútorný konflikt medzi mužom a chlapcom, ktorý prežíva hlavný hrdina románu. Naopak Bellocchiov je reprezentovaný telesnou túžbou, ale môže byť braný aj doslovne ako démon, ktorého v sebe ukrýva Giulia. Zaujalo ma, ako scenár pracoval s inšpiráciou z románu. Ono v podstate vo filme sa charaktery postáv oproti románu prehodia. V knihe je študent tým, kto zažíva vnútorný rozpor, pocity žiarlivosti a výbuchy ega. Vo filme je to ale Giulia – je majetnícka, manipulatívna a nevie zaujať postoj k situácií, v ktorej sa práve nachádza, pretože množstvo jej akcií je motivovaných práve fyzickou rozkošou. Je ale škoda, že Bollocchio venoval tak málo pozornosti prostrediu Giuliinho bytu a nevyužil jeho plný potenciál. V knihe je totiž byt Marthy (hlavná ženská postava románu) jedným z hlavných symbolov, ktorý odráža márnivosť a uspokojovanie ega. Záverečnú scénu s čítaním úryvku z Antigony som chápal optimisticky. Giulia si, rovnako ako Antigona, dokázala presadiť svoje a nebrať ohľad na spoločenské normy. Vlastne obetovala všetko pre svoju vášeň, a to za každú cenu. Antigona pochovala svojho brata aj napriek zákazu Kreóna a Giulia vymenila svoju svadbu za ústnu skúšku svojho milenca a došla tak k stavu pokoja cez slzy. Videl som v to náznak vykúpenia – Giulia si nakoniec uvedomuje, že aj keď sú jej túžby chaotické, sú predsa len stále ľudské. To, čo mi ale u Bellocchia vadilo, bol vstup in medias res do vzťahu Giulie a Andreu na začiatku filmu. Radiguet je vo vykresľovaní postupnosti vznikajúceho citu a pochýb oveľa dôslednejší. (31.08.2024)

Film, v němž všichni chváli svoji prostřednost a jsou na ní hrdí. A film, který také neřeší nic než prostřednost. Proč Giulia pláče při čtení Antigony? Nejspíš si uvědomuje, že je pouze a jen anti-Antigonou, odsouzenou nikoli k hrdinským činům, ale k oné prostřednosti, od níž ji neosvobodí ani sexuální opojení. Poznámka: prolistovával jsem některé knihy Maxima Gorkého týkající se carské ochranky a dělnických revolucionářů. Pokud bych měl hrdiny tohoto filmu někam zařadit, tak jednoznačně k ochrance. Není tu ani špetka naděje, nadšení, pracovitosti, sympatií... protestu, či bouřliváctví. (10.06.2024)