Můj nejmilejší bar

Fantasticky odkoukané charaktery rezignovaných výpitků, kterým kraluje obecně povědomý Mark Boone Junior. Příběh nepříběh z maloměsta, kde se všichni znají a navzájem si pomáhají v nesnadných situacích, nicméně protagonistovi již podali někdy ruku všichni, zato on nikdy nikomu, protože ani neměl jak. Když v jednom předlouhém záběru na začátku filmu sledujeme statického, životem zřízeného starého alkoholika, napadne nás, jak se do tohoto neutěšeného stavu asi dostal. A nakonec zjistíme, že se díváme na jeho příběh. Komedii bych zde moc nehledal, vlastně se objevuje jen ve dvou running vtipech o chlapci, co si neúspěšně snaží koupit zmrzlinu a neustále unikající čáře koksu protagonisty. Chloë jako vždy opanuje veškerou scénu, kde se nachází. Femme fatale zaplivané Ameriky. (08.11.2020)

Chlastací filmy jsou často na jedno brdo, ale já je mám stejně rád. Většinou jsou poctivě odžité, s hutnou atmosférou dokreslenou nevtíravou hudbou a objevují se v nich barvité charaktery. Režijně se na nich moc zkazit nedá, ale zahrané bývají výborně. Proto jsou logickým debutem pro nezkušeného režiséra, jakým Steve Buscemi byl a ideální štací pro zkušeného charakterního herce, jímž Steve Buscemi je. Tady to měl o to lehčí, že dobře věděl, jak vypadá život alkoholika na šikmé ploše. Líbil se mi ten prchavý černý humor. (19.08.2024)

Víc Zelenka než Jarmusch, hospodská historka bez přesahu o velkém sympatickém dítěti, které nemá jiné ambice než nějak proplout životem, slabochovi, flákači a lháři, tu a tam se projevujícím i jako citlivá lidská bytost, v lehce stravitelném, formálně nijak zajímavém balení, aneb poprvé jsem pochopil, proč lidi používají pojmy jako „figurkaření“ a „chcípáckej film“ v pejorativním slova smyslu. Koukalo se na to vyloženě příjemně, to zase ano, ale vykouřilo se to z hlavy už během závěrečných titulků. (02.11.2013)

Buscemi zavedl sondu do hospodského prostředí s postavami, které působí věrohodně a jim podobné bychom našli v každém pajzlíku vzoru Trees Lounge, nejen v Americe. Jako štamgast ve svém nejmilejším baru i já jsem ve filmu našla pár vizuálně zajímavých, pár zábavných i hlubších momentů. Jinak ale příběh vyprchá stejně rychle jako bublinky z rýžového Budweiseru. (07.06.2013)

Možná to bude znít trochu idiotsky, ale tenhle film mi (s trochou nadsázky) změnil život. Když jsem Můj nejmilejší bar viděl poprvé asi před 10 lety, což bylo v době, kdy jsem makal v jedný zmrdofirmě zavřenej někde v kanclu, tak jsem si řikal, že bych vlastně docela bral takhle nějak žít. Rozvážet zmrzlinu někde v papundeklový čtvrti a pak si vypít pár piv a panáků v nejmilejšim baru, to by byla paráda. Přestože hlavní postava tady působí spíš jako takovej zoufalec a lůzr, tak mně ten Tommyho život připadal velice pohodovej. V tý době jsem prostě začal svůj další život směřovat k nějaký pohodovější práci. A je to docela zajímavý, ale já jsem opravdu začal díky nějaký shodě okolností pracovat jako automechanik, přestože moje vzdělání bylo gymnázium a neměl jsem absolutně žádnou praxi. Několik let jsem teda pracoval jako automechanik, pak jsem se stal nezaměstnaným automechanikem a nakonec jsem se teda dostal k rozvážení pizzy (tady se to trochu liší, protože ve filmu Tommy rozváží zmrzlinu). No prostě jsem si prožil podobný životní situace jako Tommy. Rozdíl je akorát v tom, že já jsem si ty svoje životní etapy barovýho povaleče, nezaměstnanýho automechanika a rozvozce pizzy rozprostřel do delšího časovýho období. A ještě teda narozdíl od filmu nemám problém s tim, že bych nějaký ženský udělal dítě (nebo o tom aspoň nevim). Ale až na pár rozdílů, je ten film jak z mýho života. Co víc k tomu napsat? Možná to neni nejlepší film na světě, ale je to prostě moje srdcová záležitost. (10.05.2018)