Basquiat

Schnabelův styl mi nesedí. Je to malíř, proto není divu, že si jako svůj debut vybral život jiného umělce - Basquiata, o kterém jsem do této doby nevěděl ani, že existuje. Film se skví hereckými hvězdami, na které je radost pohledět - Wright má skvěle dětinský úsměv, Bowie jako Warhol byl k sežrání, Courtney Love hraje správnou drsňačku... Tenhle film je dobrý, leč vcelku nudný... HUDBA: John Cale, Julian Schnabel - no vcelku dobrý songy kapel, co neposlouchám... ale líbila se mi ta arie od Verdiho. (19.03.2009)

Přiznávám, že téma filmu mně vůbec nezajímalo a jediný můj důvod ke shlédnutí bylo doporučení mého profesora dějin umění, že by nám mohl pomoc při učení na maturitu. Inu, z toho hlediska jsem dozvěděla dost, o existenci nějakého Jean-Michel Basquita, a vůbec celého neo-expresionického hnutí 80. let jsem neměla ani ponětí a jsem ráda, že těd vím. Ovšem jako film to bylo zoufale průměrný. Ale nezlobím se, režisér byl rovněž malíř a film natočil čistě jako poctu svému kamarádovy, což je vlastně hrozně hezký :-) A David Bowie v roli Andyho Warhola byl BOŽÍ! (06.05.2013)

Výborně obsazený, zahraný, napsaný a zrežírovaný životopisný film o umělci (malíři), kterého jsem sice neznal, ale který měl podle všeho dost zajímavý život. Jeho tvorbu hodnotit nechci, protože se v umění absolutně nevyznám. Jak říkal Burt Reynolds v Beanovi: pro mě je stejný Picasso i nabouraný auto. Jisté však je, že neoexpresionismus mezi mé favority nikdy patřit nebude. (19.06.2016)

o zneuznaných umělcích, pro zneuznané umělce. gay Michael Wincott (to jinde neuvidíte), senza plejáda vedlejších herců (Bowie jako Warhol - už jenom tohle). nejvíc mě však přes veškerou tu palbu dostal Dafoe a jeho jak bych to řekl svobodný sochař s 25 vteřinovým monologem: -kolik ti je? 20? mě je 40. jsem rád, že jsem se neproslavil. dává mi to možnost dál se rozvíjet. - jednoduché a jak osvobozující. film se srdcem. Wrightův výkon není měřitelný cenami ani chválou, protože ho pojal jako prvek, je to prostě jinak a odjinud, než současné dnešní výkony. tak nepatetické, přirozené. scénu umrtí by si dnešní filmaři dychtící po soškách vychutnali do poslední vteřiny, odsud geniální Schnabelův obrat film od malíře pro malíře, který nepochopí kdo netvořil a netvoří. (30.07.2011)

Na "uměleckém" New Yorku druhé poloviny minulého století nebylo pozoruhodné to, že se tam dělo pořád něco nového, ale že toho bylo tolik, že si každý mohl něco vybrat, pro každého tam bylo něco. (Pro mě třeba hudba Mortona Feldmana a myslitele/skladatele Johna Cagea.) Factory Andyho Warhola se mě příliš nedotkla, a John Cale mi byl bližší než Lou Reed, který byl u nás (paralelně s Frankem Zappou) nedotknutelnou a téměř zbožňovanou osobností. Basquiatovy obrazy, spojující africký/haitský primitivismus s popartem a německým expresionismem, mi byl rovněž bližší, hlavně vzhledem k tomu poslednímu - třeba "Jízda na smrtce" (Riding with Death, 1988, krátce před autorovou smrtí). Julian Schnabel je zde "povolaným" filmařem, ví, zná a umí. Je to vidět nejen na "malířské" vizualizaci, ale také na celém diskurzu "newyorské malířské subkultury". Pozn.: Ani k Davidu Bowiemu (ve filmu neměl alternativu) jsem příliš nepřilnul. Překvapila mě však deska, kterou si dodnes rád pouštím - Diamond Dogs). (20.04.2017)