Veselé Vianoce, pán Lawrence

Tři hvězdy za Bowieho a vynikající námět. Jinak jde o dost divně, záběr od záběru, natočený film – Ošima se držel „roviny M*A*S*H“ – přičemž smysl pro humor není nahrazen ani autenticitou snímání, ani čímkoliv jiným. Furyo nechce být věrným portrétem zajateckého tábora, ale není ve svém celku ani halucinací a i z rituálu má jen okamžiky. Scény jako „zajatci vycházejí z polní nemocnice“ anebo „zajatci v podvečer zpívají hymnus“ jsou doplňovány zjevnými nešikovnostmi dramaturgie, jako když v epilogu Lawrence přijde za Harou do cely smrti, přátelsky zavzpomínají na „stará dobrá léta“ (a „vánoce“) v táboře, kamera záběr seshora a Lawrence opět odchází – úplně bez invence, plní pouze funkci „co se vlastně stalo s postavami“… Navíc – oproti Bowiemu se mi projev Toma Contiho jako Lawrence fakt nelíbil – takové papučové anglo-americké nic; Alan Alda hadr. Film tím způsobem „záběr od záběru“ hodně trpí – a nudí… Proč to Ošima točil? Vypadá to jako by si někde v notýsku odškrtával povinné scény. Stín nudy leží pak i na lepších stránkách filmu – na synťákové hudbě z osmdesátek (ta to posunuje z žánru historického filmu směrem k postmoderně), na některých Bowieho extempore (kytkojed) a retrospektivách, ale především na fantastických scénách s filtry. Sám jsem to shlédnul zejména kvůli v Strach a chvění citované poslední táborové scéně a ta opravdu stojí za to! – kdyby si Ošima uvědomil, že tohle není pepř na pečínce, ale pečínka sama, mohlo to vypadat jinak. (24.08.2011)

Střet dvou odlišných kultur v zajateckém táboře. Na téma Japonci vs. Spojenci už tu pár filmů bylo a hlavně byl napsán výborný Král Krysa a právě něco v Clavellově stylu jsem očekával. Ale bohužel. Mr. Lawrence mi přišel trochu suchopárný, nevypjatý a místy nemístně hypnotický. Prostě přesný opak toho, co bych od dramatu ze zajateckého tábora očekával. Neupírám filmu pár zapamatovatelncýh scén, solidní herecké výkony všech zúčastněných či závěr, který chytne za srdce. Ale čekal jsem víc. Nebo spíš něco jiného. 55% (14.11.2014)

Make (queer) love, not war, so says Mr. Bowie. Po většinu stopáže netradičně zpracované téma vzájemného respektu (lásky?) mužů na opačných stranách barikád, mříží i kulturních zvyklostí v zajímavém filmu. Když ovšem něco označíte za zajímavé, tak jde svým způsobem o pokrytectví, jelikož operujete na „území nikoho“ mezi jasně definovanými pojmy dobré/špatné. A tento film je přesně takový; tedy zajímavý spíše než dobrý či špatný a je v mnoha ohledech srážený nepatřičnostmi (zajatecký tábor ve čtyřicátých letech podbarvený osmdesátkovým synťákovým soundtrackem hrající japonské rytmy evokující „Mimořádnou linku Praha-Tokio“ či obsazení Davida Bowieho, který se ani nesnaží být Celliersem a je Bowiem jak ho znáte; akorát tady má místy rozcuchanou kštici značící, že je vnitřně rozerván nebo když necháte Japonce v japonštině mluvit „šogúnskou“ hlasitou táhlou mluvou, což je působivé, když však toho samého Japonce necháte to samé a stejnou dikcí přednášet v angličtině, tak to trhá uši, zajatci jsou všichni takoví načančaní apod.). Největší problém (krom táhlosti) je ovšem dnes již slovutná scéna „zúčtování“ před nastoupeným táborem, kdy je sice jasné o co tvůrcům šlo a jak to mělo na papíře působit, ale prodat se jim to nepodařilo ani za mák... Já vám hned říkal, že je to zajímavý film. (13.11.2014)

Mimoriadne pôsobivý príbeh z japonského, zajateckého tábora, nachádzajúceho sa na indonézskom ostrove Jáva v roku 1942, kde sa síce vôbec nebude stavať žiadny, povedzme, významne strategický most, no i napriek tomuto smutnému faktu, vskutku, časť britskej armády, nemôže zrovna povedať, že by sa výraznejším spôsobom začala nudiť, keďže nie je naprosto žiadnej núdze o hranie akýchsi「psychologických hier」, a to konkrétne s (ne)jednoznačným víťazom, kde minimálne rebelujúci protagonista v podobe majora Jacka "Strafera" Celliersa, je toho i jasným dôkazom, že potenciálny divák bude úplne nadštandardne spokojný s jeho hereckým predstaviteľom, à la DAVIDOM BOWIEOM, ktorý by sa podľa mňa kľudne uživil i takým,『hereckým chlebíčkom』, zrejme nie iba v tom speváckom prostredí, kde sa medzitým už stihol poriadne zabetónovať, pričom práve v tomto prípade, mu zvyčajne zručne sekundovali - nielen titulná postava podplukovníka Johna Lawrencea, ale najmä i japonská časť obsadenia v nadväznosti na sentimentálneho kapitána Yonoia, ktorého s absolútnym prehľadom stvárnil Rjúiči Sakamoto, ktorý sa zároveň postaral i o výbornú hudobnú zložku tohto filmu, čo je po spojení dohromady - fascinujúcim zážitkom, ktorý ešte čoraz viac podtrhovala i samotná účasť začínajúceho Takešiho Kitana, ktorý sa svojim nekompromisným seržantom Harom, snáď navždy zapísal do pamätí divákov. • A na všetkých zväčša dohliadal kontroverzný režisér Nagisa Óšima, a tak k tomu nie je viac čo dodať, maximálne vari len to, že Veselé Vianoce, pán Lawrence, je naozaj vynikajúcou snímkou, ktorú mimochodom všetkým vnímavým ľuďom vrelo odporúčam. (29.04.2023)

Na mně moc artovní (snad) záležitost vtisknutá do prostoru bambusových plotů zajateckého tábora pro spojenecké vojáky na Jávě po pádu Singapuru. Bylo tam pár silných momentů, ale celé mi to těžko drželo dohromady - nebo jsem na to zkrátka koukal ve chvíli, kdy se mi moc nechtělo myslet. Navíc Bowieho nemám rád ani jako hudebníka, ani jako člověka (už jen po vizuální stránce), takže mi tento jedinec - navíc v hlavní roli zcela nesedl. Jsou i lepší filmy o střetu kultur. (31.07.2011)