Hry o život: Balada o hadoch a vtáčatkách

Jako čtenář předlohy jsem vlastně s filmovou adaptací velmi spokojená. Ano, jak to tak bývá, kniha je sice lepší a komplexnější a nabízí toho více, co se do filmu bohužel nedostalo, nicméně přesto, že se celý příběh bezmála 500stránkové knihy musel vměstnat do jediného filmu, ustál to až překvapivě dobře, nic zásadního nechybí, a i na malém prostoru se podařilo dobře vykreslit charakterovou rozpolcenost hlavní postavy, díky které je ostatně tento příběh tak zajímavý (v některých ohledech by se dokonce dalo říct, že mladý Coriolanus Snow je pozoruhodnější a prokreslenější postavou než Katniss Everdeen a její příběhový vývoj). Zde musím zároveň zmínit, že pro mě nový a neokoukaný herec Tom Blyth zvládl tuto roli nebývale dobře. Za mě rozhodně výborně obsazeno. Stejně tak samozřejmě potěšila Rachel Zegler, kterou mám v hledáčku od chvíle, co naprosto uhranula svým výkonem v novém West Side Story. Když se ovšem vrátím k vystavění příběhu ve filmu, tak přestože to jako celek funguje, najde se jedna vada na kráse a tou je poslední třetina. Film je rozdělený stejně jako kniha na tři „části“, přičemž ta poslední se odehrává ve 12. kraji a je velmi odlišná od prvních dvou, kde jde především o samotné „hladové hry“. Jedná se o velký předěl, ve kterém se příběh stočí nečekaným směrem a začne nové vyprávění. A v knize se v této poslední části příběhu odehraje ještě mnoho. Oproti tomu, ve filmu tato poslední část působila uspěchaně a že osekává téměř vše, co není nezbytně nutné. Důležité sice zůstalo, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že pro diváka, který knihu nečetl, může tato závěrečná část působit jaksi neúplně a zkratkovitě. Jedna z věcí, co trochu utrpěla, bylo nejenom další prohloubení vztahu s Lucy Gray, ale především chyběl hlubší náhled do vztahu Coriolana se Sejanusem. Film bohužel dává Sejanovi a jeho přátelskému vztahu s hlavní postavou méně prostoru, než je nutné (v knize např. Coriolanus interaguje také se Sejanovou rodinou a dobře se s ní zná). Filmu by rozhodně prospělo, kdyby dal poslední třetině příběhu o něco více ze své stopáže a některé prvky a události v ději lépe rozvinul. Vůbec bych se nezlobila, kdyby byl film třeba o 10-15 min delší (ostatně v dnešní době nejsou filmy, které stopáží atakují tři hodiny, žádnou výjimkou). Napadá mě, že v poslední třetině knižního příběhu je toho vlastně tolik, že by snad dokonce fungovalo i to, kdyby se příběh rozdělil na dva filmy (první o hladových hrách, druhý o životě v kraji). Na druhou stranu, je mi velmi sympatické, že se filmoví tvůrci rozhodli příběh nedělit a všechno odvyprávěli v jednom celovečerním filmu. Jen zkrátka škoda té zkrouhnuté poslední třetiny. Důležité však je, že i přesto film funguje, má silné vyústění a závěrečný dojem z celku je vesměs dobrý. Co taky filmu velmi přidává body jsou některé propracované detaily – vizuální i příběhové. Obzvlášť narážím na přesvědčivě ztvárněný kontrast mezi Kapitolem a Hladovými hrami v původní trilogii a v tomto příběhu, který se odehrává více než 60 let nazpět. Kapitol má sice dobře našlápnuto k lesku a slávě, které vidíme v původní trilogii / původních filmech o Katniss Everdeen, ale je přece jen ještě těsně po válce v dezolátním a trochu dezorganizovaném stavu. Na to poukazuje mnoho hezkých detailů a celkově musím pochválit výpravu. Zároveň se tento kontrast a rozdíl 60 let zábavnou formou odráží také v postavě Caesara Flickermana – zatímco v „současném“ Kapitolu je to moderátorské eso a veleslavný showman, před 60 lety je pouze trapným rádoby kouzelníkem a začínajícím moderátorem, který se očividně živí především jako hlasatel počasí. Je rozhodně zábavné vnímat nejrůznější rozdíly mezi starým a novým Kapitolem a jeho obyvateli. Osobně jsem si to moc užila a i přes výše zmíněnou výhradu si myslím, že jde o povedenou filmovou adaptaci, ke které se ráda vrátím. ~(4,3★)~ (08.12.2023) (menej) (viac)