Final Fantasy: Esencia života

Revoluční (a megadrahá) ultrarealistická animace se sice za ty skoro 2 dekády posunula do ranku "velmi dobrá, trochu vláčná", zůstala však vizuálně strhující a propracovaná. Podporuje ji inspirativní "spirituální" sci-fi příběh (v mnoha přízemních aspektech – akce, zvraty, postavy – nicméně krutě šablonovitý), pozadu nezůstává bombastická hudba a do doktorky Aki Rossové jsem se svého času platonicky zamiloval. :-) (15.07.2020)

Po formálnej stránke naozaj vydarená snímka, ktorá má navyše aj isté filozofické posolstvo (ktoré nie je síce najoriginálnejšie, ale o to závažnejšie). V niektorých scénach je navyše veľmi dobre vybudované napätie a film sa môže pochváliť skvelou atmosférou. Určite nezaškodí sa k tomuto filmu ešte niekedy vrátiť. (27.06.2008)

Plne súhlasím s výhradami voči deju, ale keď zhodnotíme film celkovo tak si musíme jednoznačne priznať jeho výnimočnosť. Podobných filmov je minimum a už vôbec som nepočul o nejakom s podobne (takmer) dokonalou počítačovou grafikou a zobrazením ľudských postáv a prostredia. To je jednoducho niečo neskutočné a rozhodne stojí za zhliadnutie. Aj napriek umiestneniu deja do budúcnosti preplnenej technikou si film zachováva typickú japonskú atmosféru. (22.04.2008)

Obsahem sice né až tak ůžasný film, tam bych ho řadil do lehkého průměru. Na druhou stranu vizualní a zvuková stranka je velmi povedená a zachraňuje celý snímek od lehce nadprůměrných a dokáže ho dostat do nadprůměrných filmů. Takže moje doporučení, koukněte se na to pokuď máte rádi anime nebo sci-fi, nejspéše se vám bude líbit, u ostatních to už tak žhavé být nemusí. (25.01.2012)

Když jsem na tenhle kousek šel jednoho podzimního dne roku 2001 s kamarády ze zvukové katedry na první odpolední představení do kina Kotva, poetika herní série Final Fantasy mi nebyla neznámá, leč potvrdilo se mi, co jsem tak trochu čekal: Ta rozmlžená mytologie a příběhová logika funguje skvěle v počítačové hře, ale na plátně je to horší, a vítězství v boji o náhradu živých herců jedničkami a nulami taky muselo být odloženo na neurčito. Důvod, proč na onen den do smrti nezapomenu, je jinde: když jsme z kina vyšli, viděli jsme ve všech restauracích rozrušené lidi s pohledy přilepenými k televizním obrazovkám, na kterých běžely pořád dokola záběry letadla narážejícího do jakéhosi mrakodrapu. Chvíli jsem nevěděl, jestli jsem v tom kině neusnul nebo jestli jsem se nezbláznil. Psalo se 11. září a svět se na pár okamžiků otočil vzhůru nohama – já například jsem ten večer proti všem předpokladům už nedošel dál než do sousedního (v těch dobách proslulého a pořád narvaného) baru Limonádový Joe, kde jsem s tenorsaxofonem na krku a s pianistou a zpěvačkou, které jsem nikdy předtím ani potom nepotkal, neuměle spoluvytvářel atmosféru náhle navlas podobnou atmosféře filmů z válečného zázemí. Tu třetí hvězdičku za to ovšem tomuhle podprůměrnému bijáku dát nemůžu. (29.10.2012)