Réžia:
Jonathan GlazerScenár:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrajú:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a ich štyri deti žijú vo veľkom dome s krásnou, udržiavanou záhradou. Každý deň si vychutnávajú spoločnú večeru, spomínajú na milované Taliansko, užívajú si víkendové výlety k vode a prechádzky s priateľmi. Spoza múrov ich domova sa však ozývajú znepokojujúce zvuky a občas niečí zúfalý krik. Pánom domu je totiž Rudolf Höss. Veliteľ koncentračného tábora v Osvienčime. (ASFK)
(viac)Videá (4)
Recenzie (323)
Trochu ťažšie stráviteľný i pozerateľný film, ktorý sa širokým oblúkom vyhýba mainstreamovým divákom. Krásna práca s kamerou, ale hlavne zvukom, ktorý dáva divákom to, čo režisér nemienil ukazovať. Herecky výborne obsadené i zahrané, až som si v duchu vravel, či to nie je škoda materiálu a plytvanie časom hercov, ktorí do toho toľko dali, pretože film mne ako divákovi fakt nedal tak veľa. Všetko je kvalitne spracované, ale stále ide len o určitý krátky výsek zo života rodiny Hossových. Film jednoducho nemá príbeh, preto je to len zaujímavé, ale druhý krát si to pravdepodobne nikto nepustím. 60%. ()
Zlo, které není vidět. Schováno za vysokou zdí neruší až romantickou krásu vily a překrásné zahrady jedné spořádané rodiny. Ve filmu se neobjeví ani kapka krve, ani náznak facky, přesto tušíme, že zdí se odehrávají zvěrstva. A snažíme se nepřipustit si, že by jich byl schopen i milující manžel a táta. Ale veškeré iluze musí vzít za své ve chvíli omývání holínek. Je to Sandra Hullerová, která si ukradla film pro sebe, kdo jako Hedwiga děsí svým chladem ve vztahu k tomu za zdí a především tím, jak to za zdí vnímá jako naprostou samozřejmost. ()
Pohľad na celkovo mimoriadne zvrátený chod koncentračného, resp. vyhladzovacieho tábora Auschwitz I., a to konkrétne iba z priameho pohľadu veliteľa Rudolfa Hössa, a k tomu vskutku bez akéhokoľvek čoby len akéhosi, predsa len trochu kratšieho, vrátane i bližšieho nadhľadu rovno za »múrmi pekla«, ak avšak aspoňže nepočítam i daný podhľad hneď v tesnej blízkosti vedľa tohto «hororu v priamom prenose» z bezprostrednej blízkosti v rámci všetkých možností ústredného protagonistu, či skôr vhodnejšie označenie pre toto [a mnohé ďalšie monštrá]; by najskôr bolo najmä akési antagonistické monštrum, ktoré sa zabývalo do obydlia, ihneď susediaceho s vysokým, betónovým múrom, za ktorým sa odohrávajú príslušné, šialené scenérie, ktoré divák síce nikdy na vlastné oči neuvidí; za to ich maximálne len tak oveľa častejšie započuje, čiže tým pádom treba mať uši čo najviac nastražené a vyčistené, nakoľko na tejto technickej zložke [zvuku a zvukových ruchoch], bol v podstate postavený celý tento - silne znepokojivý a desivý titul; zároveň sa silno opierajúci o divákovu informovanosť v tom zmysle, že sa trocha vyzná v dobových reáliách. • Skrátka; nielenže som ani na jediný krátky okamih nenazrel do hlavného inferna, z ktorého sa neustále hrozivo dymilo, „až sa z popola nenormálne rozpršalo,” no namiesto toho som sa stále prizeral iba na týchto mimoriadnych cynikov, ktorí si viedli úplne normálny kolobeh života, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, zatiaľ čo také príchody transportov s odsúdenými na smrť, doslova praskali vo švíkoch, až som len neveriacky krútil očami, čoho je vlastne "človek" všetkého schopný, keď ho ovládne totálna nenávisť... • Hedwiga Hössová, manželka antagonistu, bola rovnako podobne zvrátenou a bez chrbtovej kosti, čo ešte iba vystupňovalo strašidelnú atmosféru do absolútnej krajnosti, ktorá sa šírila naprieč týmito rozparcelovanými pozemkami, a to buď v interiéri a na dvore, alebo aj v exteriéroch, kedy počas oboch štruktúr si dával poľsky kameraman na obrazovej stránke hodne extra záležať i povedzme v dlhších, neprerušovaných kompozíciách. • A ozaj sviatočný, britský režisér J. Glazer, ktorý snáď následne obsadil zväčša len nemeckých predstaviteľov [Christiana Friedela & Sandru Hüllerovú, mne akosi najviac známu hlavne z Toniho Erdmanna], čím dosiahol pozoruhodnú autenticitu daného prostredia, rozhodne vyšperkovanú až do maximálneho extrému z toho hľadiska, ako sa postavy ľahkovážne správali k tomu, čo sa dialo pár desiatok metrov od ich príbytku, a na čo si mimochodom medzičasom plne zvykli, že to kompletne brali na ľahkú váhu, čo je niečo naprosto neuveriteľné! • Najtemnejšia história XX. storočia, ktorá fungovala na plné obrátky, čosi strašné! ()
Nápad vytunit malebnou domácí idylku Hössovic famílie zvuky z Judassic parku je vskutku děsivě působivý, originální až geniální! Ovšem s lartpurlartistickými ambicemi artového hnědopicha Jonatána Polévače má tato vskutku neotřelá idea výtěžnost tak na desetiminutovou reklamu na židy a 105 minut koncentrované příkoncentrační nudy prostě neutáhne. A tak tu máme plíživou, rádoby civilní otravu, složenou z půl hodiny rutin Hössovic služebnictva, dvaceti minut chlubení se zahradou obskurně odporné Brunhildy Hössové, pětadvaceti minut čumění Rudy do zdi, patnácti minut negativní holčičky, rozhazující krmení pro židy, a zcela strhujících závěrečných patnácti minut, kdy jde workoholik Ruda ze schodů a chvílemi zvrací. Prostě takovou artovou hnědku fuckt nevytrhne ani dokonale atmosférická zvuková stopa ani čiré Jonatánovy fabulace na téma „Co jsou to ty zrůdy vlastně za lidi?“, nebo chcete-li po bolševicku - „Zrůdy jsou taky lidi.“. Strašně nápadně to celé navíc koncepčně i exekučně připomíná Endrzónovu manýristickou prudu pro olupené sračkofágní ufony – Nit z hoven. ()
Vidět Zónu zájmu týden po Jednom životu zřejmě umocnilo nepříjemný pocit, který přetrvává. Sir A. Hopkins exceluje v malém filmu o velkém člověku. Ve skromném snímku, jako byl (zdá se) i život onoho hrdiny a právě onen obyčejný způsob pojetí jeho příběhu o obyčejných lidech je jeho největší přednost, která prostě dojímá k slzám. Zóna zájmu je odlišná. Precizní. Chladná. A řeže hluboko. Filmů na téma holocaustu jsme viděli dost, ale dovolím si tvrdit, že jsme z oné zrůdnosti nikdy neviděli tak málo a zároveň tak moc. Lehkost, se kterou Glazer servíruje ono odlidštění z pohledu nacistických příslušníků je až mrazivě děsivá. Ve chvíli, kdy se řeší výkonnost pecí a padají slova jako "náklad" si už jenom potichu ublinknete do pusy... Na formu, kterou je celý snímek uchopený, tedy stručný a zároveň nesmlouvavě vypovídající, můžu říct jen: bravo. ()
Galéria (13)
Fotka © A24
Zaujímavosti (19)
- Původní Hössův dům je od konce války soukromým sídlem. Scénograf Chris Oddy strávil několik měsíců přestavbou opuštěného domu za táborovou zdí na repliku Hössovy rezidence a v dubnu 2021 začal s výsadbou zahrady, aby byla v době začátku natáčení v květu. (classic)
- Jonathan Glazer nechtěl, aby zvěrstva, k nimž v táboře docházelo, nikdo viděl, pouze slyšel. Za tímto účelem sestavil zvukový designér Johnnie Burn 600stránkový dokument obsahující příslušné události v Osvětimi, výpovědi svědků a velkou mapu tábora, aby bylo možné správně určit vzdálenost a ozvěnu zvuků. Před zahájením natáčení strávil rok budováním zvukové knihovny, která obsahovala zvuky výrobních strojů, krematorií, pecí, bot, dobově přesnou střelbu a zvuky lidské bolesti. V budování knihovny pokračoval i během natáčení a postprodukce. Většina hudby Micy Levi zůstala nevyužita, protože Glazer a Burn nechtěli, aby byl film její pomocí „oslazován nebo dramatizován“. Hudba, kterou Levi napsal pro prolog, zůstala, stejně jako zvukové krajiny vytvořené pro několik sekvencí a zvuková koláž pro epilog. (classic)
- Mladá polská dívka ve filmu je inspirována ženou jménem Alexandria, kterou Jonathan Glazer potkal během svého výzkumu. Jako dvanáctiletá členka polského odboje jezdila na kole do tábora, aby nechala jablka pro hladovějící vězně. Stejně jako ve filmu objevila hudební skladbu, kterou napsal jeden z vězňů. Vězeň jménem Joseph Wulf válku přežil. Alexandrii bylo 90 let, když se setkala s Glazerem, a krátce poté zemřela. Kolo, které je ve filmu použito, i šaty, které má herečka na sobě, patřily jí. (classic)
Reklama