Obchodík hrôzy

Výtečná horrorová komedie s několika muzikálovými čísly. A právě ty jsou kamenem úrazu. Zatímco půlka z nich je bezesporu geniální, tak ta druhá je naopak neskutečně trapná. Ovšem celkově je Malý krámek hrůz skrz na skrz prolezlý originalitou a především zábavou, která veškeré zápory spolehlivě přebíjí. Jsem zvědav na původní verzi. (23.07.2007)

Až při sledování tohoto dílka jsem si uvědomil, jak jsem se možná vlastně i docela bavil u původní verze. Triky jsou bezva, Audrey je pěkná (myslím Audrey II), písně fajny (jen díky nim se to dá snést do konce). Ale už to, že „Mean Green Mother from Outer Space” s textem jako „natrhnu ti prdel“ byla nominována na OSCARA, svědčí o tom, že něco není v pořádku. Asi jsem zrovna neměl náladu na sledování sadistického zubaře (nebo, dle Audry „semisadistického" :), a masochistický Bill Murray byl jedinou světlou stránkou. ….nicméně Steve Martin byl štramák :)) (23.02.2012)

Muzikály moc nemusím a tady se mi to zase potvrdilo. Své kouzlo to určitě má a vysoká hodnocení chápu, taky se mi líbil vzhled masožravé kytky a asi 3 písničky ušly, z nichž dvě zpívá ta květina. Vlastně charaktery květiny, Seymoura a nejsadističtějšího zubaře v dějinách lidstva mají něco do sebe a jen díky nim mě Malý krámek hrůz nějak zaujal. Jisté kvality to má, ale nedokážu je plně docenit, jelikož mě to i tak dost nudilo, většina písniček mě moc nezaujala, Audrey má hlas otravný jak duo holek ze Sedmikrásek (ačkoli, ty asi pořád vedou...) a nejmíň čtvrtina filmu/písniček je o lásce Audrey a Seymoura (a právě tyhle pasáže mě nudily asi nejvíc). Vlastně by se i šiklo dát do žánrů romantický. Prostě nejsem schopný Malý krámek hrůz docenit. Nejspíš je to mým ne zrovna kladným vztahem k muzikálům, ale co já vím, třeba časem, po druhém zhlédnutí to budu považovat za geniální film. V tuhle chvíli si ale radši zopakuji Adélu... 3* (16.08.2020)

Měl jsem tu čest vidět i hranou českou verzi. Jaké bylo milé překvapení, když jsem se dočkal některých nových písní a některé filmové ubyly. Zde je však potřeba hodnotit čistě film - ten jsem viděl v jeho prodloužené verzi s "neveselým" koncem, který ale nechápu, jak si někdo dovolil dříve vystřihnout. Něco tak absurdně béčkového se vidí ne moc často a nikdy toho nebude dost. Zahrané je to kvalitně a kulisy vzorně dokreslují pocit "downtown"u. Hudebně je to 'hit and miss', které jen tak tak převažuje na tu dobrou stranu, ať už to je úvodních několik čísel, dojemná parodie na americký sen od Audrey 1 nebo Orinovo sólo. Filmová Audrey II však té jevištní nesahá ani po kořeny. Co se týče kultovních amerických filmových muzikálů se slovem horror v názvu, tak jasně dominuje The Rocky Horror Picture Show . (24.08.2019)

„This is between me and the vegetable.“ S vysokou pravděpodobností nejlepší adaptace divadelního muzikál, který byl adaptací kultovního béčkového filmu. A zcela určitě nejlepší film se zpívající masožravou kytkou. Ještě blíže než ke Cormanovu úletu má Ozův film k Rocky Horror Picture Show, jiné rockové šílenosti těžící z estetiky amerických sci-fi a katastrofických filmů z 50. let (Ashmanovým dalším inspiračním zdrojem byly očividně monstr horory a životní styl poválečné Ameriky). Narativ Malého krámku hrůz, mísící faustovský motiv s kritikou (maso)žravého kapitalismu (dovedenou do důsledků v režisérském sestřihu s hodně temným koncem), je ovšem mnohem konzistentnější a styl filmu promyšlenější v tom, jak zrazuje formální i tematické konvence hollywoodských muzikálů. Písně nepředstavují útěk do jiného světa (a pokud ano, jde o zpotvořenou variaci na „american way of life“ dle reklamního katalogu). Naopak ironicky pojmenovávají, čím a v čem hrdinové žijí. Mizanscéně vládne chudoba, ošklivost, špína. Není postavy, která by nebyla cvok, sadista, masochista, looser nebo všechno uvedené dohromady. Díky campovému přehrávání a veselým melodiím je ale tohle převrácení hodnot (potěcha z bolesti, smrt s úsměvem) úchylné milým, nikoli zvrhlým způsobem, takže se nám nakonec paradoxně dostává stejné divácké satisfakce jako z rozšafnějších muzikálů klasického střihu. Zásluhou upřímných textů, promyšleně komponovaných záběrů (bez přemíry střihů) a skvělé gradace scén ve filmu fungují i složitější emoce než smích a znechucení. Stejně jako RHPS, ani Ozův film nelze díky spoustě drobných vtípků vyčerpat napoprvé. Můžete si například všímat toho, jak mění barva šatů trojčlenného chóru, který doprovází vyprávění, v závislosti na atmosféře a obsahu scény (fialová pro smrt, zelená ke zdůraznění sci-fi prvků…). Nejpádnějším argumentem k opakovanému zhlédnutí pro mne každopádně zůstane životní kreace Steva Martina jako sadisty bez příčiny, zato s vrtačkou, motorkou a parodií Elvise na hlavě. 90% (28.05.2017)