Kráľ Artuš

"Zemřel v bitvě? - Je to rodinná tradice." S rytíři Kulatého stolu jsem v písemné podobě strávil nejedno deštivé odpoledne a tak roním neveselou slzu z toho, že mi zase jednou z jedné slavné legendy zůstalo pouze pár jmen a jeden záběr na stůl ve tvaru kruhu. V hlavě mi proto zůstane pouze vzpomínka na tuctový rytířský snímek, jemuž vévodí Skarsgårdova šeptanda, Owenovo zarputilé plácání klišoidních pravd a zejména divokost Keiry Knightley, jejíž nabídku ochrany před znásilněním divokými Sasy samozřejmě beru. (15.04.2012)

Ani doktorát z Uměleckých věd by případnému režisérovi nepomohl od toho, aby pod produkčním bičem Jerryho Bruckheimera nenatočil film, který by se na historii díval z „řádné“ a všeobecně uznávané stránky. Pravda, navrtat dolarový vrt v klasické anglické mytologii je čin odvážný, ale proč ne? Antoine Fuqua je na jednu stranu zručný řemeslník, ale s danou látkou si bohužel neví rady. Dějově dosti rozpolcená freska, jenž zbavuje klasiku nánosu mytologie, je sice opřena o parádní výpravu (130 milionový rozpočet je znát), ale v dialozích a vůbec celkové dramatické stavbě příběhu režisér selhává na plné čáře. Berličkami jsou zde slušní herci (duo Skarsgard – Schweiger je jeden z nejlepších castingových kroků l.p. 2004). V technických disciplínách je však Král Artuš nadstandardní podívanou (potažmo i poslechovou). Mistrovsky vedená kamera Slawomira Idziaka (oscarová nominace za nasnímání filmu Černý jestřáb sestřelen), kterou Idziak podpořil zajímavým tónováním, jenž odpovídá pochmurným klimatickým podmínkám severoanglických vysočin, filmu jasně dominuje. Zimmerova hudba je koncentrátem těch nejheroičtějších motivů, které v syntenzátorových nástrojích přechovává. A opomenout brilantní práci zvukařů, kteří se vyřádili (společně s kameramanem) při bitvě na jezeře s pukajícím ledy, by bylo neodpustitelné. Ano, je to ptákovina, je to plně klišé, ale ty dvě hodiny jsem se nenudil ani minutu, což zase až tak ve větší míře vídaný jev není. (16.02.2006)

K téhle filmařsky vděčné legendě jsem přistupoval s opatrností, nicméně takový průšvih to rozhodně není!! Historická fakta šla sice mnohdy stranou, ale co na tom.. Producentský matador Jerry Bruckheimer je především spolehlivou značkou pro nenáročné pobavení širokého diváckého stavu. Tudíž tu na Artuše a jeho věrnou skupinku rytířů čeká po patnáctileté službě pod římskými vlajkami ještě jedna nebezpečná mise. Barbarští Sasové ale záhy vystrkují pečlivě nabroušené drápky. Historie podle Bruckheimera se tak pouze opírá o několik autentických jmen a například na takové cizoložné pletky Lancelota s Guineverou se tu vůbec nemyslí. Učesaný projekt (skoro) bez kapky krve navíc bohužel nefunguje tam, kde by se to od něho nejvíce čekalo. Herecky (zajímavých hvězd tu skotačí požehnaně) je to pouhý standard, více se vydařil casting záporných figurek a taková Keira Knightley nechá diváka dlouho v očekávání a když už se na plátno dostane, nejistá milostná linie jakoby ji zabraňovala hrát. Bohužel nevýrazný Clive Owen naopak spíše rozlítí svými planými heroickými proslovy o víře a zdánlivě se blížící svobodě. Akce není nejmíň, místy docela zaujme (digitální zamrzlé jezero), hudba Hanse Zimmera nezklame, nicméně opět mísí ženské sbory s elektronikou a její oposlouchatelnost není hodna delšímu zapamatování. Antoine Fuqua je solidním akčním rutinérem, místy ale neví kudy kam, nicméně Bruckheimerova taktovka (byť se vytratila mystika nebo magie) určuje tempo, relativně působivé bitevní sekvence (pokud se tedy občas spokojíte jen s nesmylným máváním mečů bandy nalíčených kaskadérů) a neméně zdařilou kameru spojuje nezáživná vata okolo, které chybí spád, napětí i ona temná atmosféra kruté doby (make-upová stylizovaná „špína“ to nenahradí). Žádný zázrak, ale na *** to stačí. PS: Keiře zřejmě není nikdy zima. (06.07.2008)

Prosíme fanoušky "Modrých", aby nevhazovali dýmovnice, či světelnou pyrotechniku na hrací plochu… Legenda britské mytologie análně znásilněná hollywoodským dildem namočeným v Coca-Cole. Těžko říct, kolik procent viny leží na Fuquovi, ale ono se asi těžko pracuje s na zátylek dýchajícím Bruckheimerem, jenž hodlá počet svých vložených zelených papírků minimálně ztrojnásobit. A pak vznikne produkt, kde všude hoří ohně, herci pronáší tupé fráze o boji za svobodu a hraje patetická hudba, jako by se zrovna Bruce Willis chystal rozdrolit velký šutr hořící touhou rozpoutat na Zemi Armageddon. Vzhledem k oblíbenosti látky nakonec přimhuřuji své kritické oko, odpouštím C.Owenovi majestátnou prkennost a zvedám palec směrem k S.Skarsgardovi, který pojal svého saského lídra tak, jako by měl v krvi neustále 1,5 promile z domácí medoviny. A modrá Keira vyrážející na zteč s půlmetrem kobercové pásky obtočené kolem hrudníku, skrz něhož jde vidět Hadriánův val? Koneckonců, proč ne, vždyť to byla pohádka a Sasové se aspoň zasmáli.. (13.06.2011)

Když to nebudu brát přes historické prameny, souvislosti a srovnávání s filmy jako Excalibur a omezím se jen na pocit z kompaktního vnímání filmu, tak to zas budu muset srovnat s Baťou a sekáním cviček, protože pan producent chápe film (budiž mu ke cti, že pár výjimek na kontě má) jako výrobek, zboží, produkt. Vrazí tam jednu promodralou do tkaniček oblečenou samici, dva samce do hlavních rolí, bláboly o cti, pěkně to zabalí a je vystaráno. A na okamžik, kdy mi vyskočí tepová frekvence nebo aspoň slzy, jsem čekala zase marně. (15.02.2005)