Slon

Bez známých herců, s minimálním rozpočtem, s krvavým závěrem. Gus Van Sant natočil velmi zajímavý snímek na téma střelby na amerických středních školách. Jeho experiment je dokonalý z několika pohledů. Příběh není vyprávěný chronologicky, neanalyzuje příčiny vyvražďování. Kamera v dlouhých jízdách mapuje školu, ve které k tragédii dojde. Vybírá si několik studentů, ke kterým se později, z pohledu jiných studentů, vrací. Nějaké scény trvají i více jak pět minut bez jediného střihu, kamera v nich žije vlastním životem, krouží v hloučku, není nasměrována na studenty, kteří právě hovoří nebo dělají něco důležitého. I několik minut snímá nějakého žáka (zpoza temene) při chůzi po dlouhé chodbě, sleduje jeho činnost, lidi, které potkává. V jednom záběru nám tak režisér nabídne například trojici dívek, která při obědě plánuje odpolední činnost a následně na záchodě zvrací právě snězené. V jiném pak dvojici mladíků (vrahů) při jejich denním programu. Nenaznačuje svoje stanovisko, sleduje je nezaujatě, stejně jako závěrečné vyvražďování. To je velmi tiché, ukazuje nám jen to, co se režisér rozhodne právě odhalit. Vidíme chladnost provedení střelby do spolužáků, některé zvuky střelby jsou potlačeny, jiné naopak zvýrazněny. Gus Van Sant natočil bezesporu ojedinělý film, s velmi kontaminovaným obsahem!! (02.05.2006)

Syrová filmařina, která si svůj účel plní do puntíku přesně - tedy, skoro přesně. Stylistický minimalismus a emocionální odtažitost fungují bravurně, dokud se nedostává ke slovu očekávaný závěr. Tehdy se divák stává svědkem šokujícího úpadku lidského ducha a bezpředmětného násilí, které v něm ale vinou nulové emoční odezvy ze strany postav nijak výrazně nerezonuje. Jinak se však jedná o dílo bezesporu originální a podnětné, svou zajímavou časovou výstavbou, uvěřitelností většiny postav a jasnou vizí překonávající i známější Villeneuvovu Polytechniku.. (28.09.2018)

Po formální stránce se nic originálního nekoná. Tarantinovsky roztříštěné a nelineární vyprávění tu bylo už mnohokrát. Van Sant ze začátku diváka ukolébává, aby ho pak o to silněji chytil pod krkem. Ale přeci jenom, ty záběry sledující studenty při chůzi a při různé činnosti byly na můj vkus až příliš dlooouuuhéééé a neměly žádnou výpovědní hodnotu. Van Sant nic neřeší, nic nevysvětluje, nepídí se po příčinách onoho hrůzného činu, pouze až dokumentaristickým stylem ukazuje události toho dne. Ten film je studený jako psí čumák a je otázka, jestli je takový přístup správný. A nedá se mi zastavit u samotné scény masakru. Oceňuju, že se Van Sant vyhnul lacinému ukazování naturalistických momentů zabíjení, ale podle mně to režijně nezvládl. Téměř žádný křik, studenti jen tak pobíhají sem a tam. Postava jednoho ze svědků, černocha Bennyho přijde do třídy, kde leží zastřelený student a u něho stojí dívka jakoby nic, založené ruce, žádné slzy, žádné emoce, žádný šok. Benny ji doprovodí k oknu a ona z něho vyleze úplně v poklidu, Benny se potom sebere a jde se nechat v klidu odprásknout. Copak takhle se lidé chovají ve vypjatých krizových chvílích, kdy jim jde o život? Ani náhodou....PS: Nejvíc mně stejně zamrazilo při scéně, kdy pošťák přijde se zásilkou, ve které je funkční samopal a vydá ho nezletilým děckám jen tak na podpis. Amerika a její zákon na volné držení zbraně je fakt na palici. (31.08.2004)

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)

Takhle extrémně studených a odtažitých filmů jsem moc nespatřil, Gus Van Sant zřejmě trpí absencí jakýchkoliv emocí nebo je minimálně ve svém filmu nijak neumí vyjádřit. Téměř celou hodinu se ve filmu nic výzamného neděje, Van Sant nám představí v nic neříkajících útržcích řadu studentů, natáčí s nimi záběry ve škole, kterou si povětšinou pořádně kvůli zvolenému zaostření ani neprohlédneme, sociální pozadí a bližší charakteristiky nám zůstávají utajeny, s výjimkou pár vesměs nepodstatných informací (např. že otec chlapce, který pár lidí zachrání před budovou, je alkoholik nebo že jeden z vrahů umí hrát na klavír a pod.) postavy pořádně vůbec nepoznáme, nemáme možnost poznat atmosféru školy... Film se tváří v dlouhých záběrech kamery sledující pohyb studentů jako hodně psychologický, ve skutečnosti však té psychologie nabízí jen pramálo. Rovněž se tváří jako téměř dokumentární, o to paradoxnější pointou teprve je, když si ve zdejších zajímavostech přečtete, že skutečnou událostí, kterou film zpracovává, je to pouze volně inspirováno a průběh masakru ani (homosexualní) identita vrahů se skutečností v tomto hraném rádoby dokumentu vůbec nekorespondují. Vše završuje místy otřesná kamera, kvůli níž ani v nejvypjatějších chvílích nevidíme do obličejů postav. Zajímavé téma, příšerné zpracování s promarněným potenciálem. BTW, proč se to vlastně jmenuje vůbec Slon? [25%] (30.12.2021)