Soumrak samurajů

When the Last Sword Is Drawn začíná tuším v roce 1899, kdy postarší muž přinese k téměř již přestěhovanému lékaři svého nemocného vnuka. A zatímco doktorova manželka vyšetří dítě, muži se napijí saké a začnou vzpomínat nad jednou fotkou, která stojí doktorovi na stole. A tak se film přesune asi o 30 let zpátky, kdy onen starší muž patřil k Shinsengumi. A takhle střídavě vzpomíná on, občas lékař a občas i nějaká postava ze vzpomínek. Což vyplynulo v to, že jsem v tom měl skoro třetinu filmu docela "guláš", kdo je kdo a proč jedná tak, jak jedná. Navíc ten konec, resp. pár desítek minut ke konci, ztratí tempo a po těch dvou hodinách se to přeci jen začně trochu vléct... ovšem samotný závěr je velmi povedený. ____ Ale ačkoliv jsem teď spíše kritizoval, film se mi vlastně docela líbil. (21.04.2005)

Hodnocení *** v tomto případě neznamená, že by byl Soumrak samurajů průměrný film. Vyjadřuje pouze poměr mezi momenty, které byli vynikající a desítkami minut, které byli příšerné. Pokud přečkáte prvních dvacet minut, dočkáte se velmi slušné hodiny filmu, kterou bohužel zprasí utahaný konec, trvající další hodinu. Srovnání s Posledním samurajem je úplně zcestné, protože jediné co mají tyto filmy společného, je období nepokojů v Japonsku, kdy došlo ke střetu mezi tradicemi, které zosobňoval shogun a touhou vládnout neomezenou mocí, což společně s pokrokem, prosazoval císař. Respektive lidé kolem císaře. I když zpětně Japonci oslavují statečnost samurajů kteří bránili tradice, pravdou je, že tento boj neměl morálního vítěze. Na pozadí těchto nepokojů sledujeme osudy muže, který upřednostňoval osobní čest a lásku k rodině, před kodexem cti, který vyznávali ortodoxní samurajové. Hrdinství je pouze vedlejší produkt mravní síly a odvahy. A každému dodává tuto sílu něco jiného. Láska k rodině, povinnost/přísaha, čest... . Soumrak samurajů ukazuje jak rozdílné mohou být cesty za stejným cílem. Pro mě osobně přišla pointa a vyvrcholení filmu, po cca 90 minutách a kdyby v tu chvíli film skončil, klidně mu dám 4*. Pro vyznavače bitek mám varování. Žádní ninjové, superšermíři, zpomalené záběry, stylizované rubačky... . Tady jste v Japonsku, ne v hollywoodských nebo hongkongských filmových studiích. (12.07.2011)

Sentimentální vzpomínání dvojice pamětníků na laskavého mistra meče, samuraje, který nadevše miloval svou rodinu, jenže v bouřlivé době konce šógunátu se nad (jeho) tradičními hodnotami i povinnostmi již nezadržitelně smrákalo. Civilní snímek nás v pomalém tempu, bez důrazu na souboje a válečné půtky, provází údobími jeho života, stejně jako historickými událostmi měnícími tvář Japonska. [Původně jsem tu měl za 3* a je pravda, že závěr představuje úplné "slzavé údolí" nad celou érou (a jedním člověkem), ale teď mi to tolik nevadilo.] (17.07.2018)

silný snímek vyprávějící o konci "éry mečů" a dávající dohromady portrét mistrného šermíře a samuraje Yoshimury (který mi svým optimismem a ukecaností trochu připomínal Roberta Benigniho:), vydělávajícího peníze pro rodinu ve službách posledního Shoguna Tokugawy. Až na občasnou zdlouhavost a s tím související přehnanou stopáž nemám co vytknout. (08.06.2009)

Samurajské, čestné, hrdinské, bojující, krvavé. Trochu delší to bylo, ale on příběh o samurajích nemůže být přece krátký. Jen mi trochu vadily ty citové a emoční výlevy. V druhé půlce jsem dokonce na chvíli usnula, ale po probuzení se děj stále nezměnil a stále se čekalo na harakari hlavního hrdiny. Trochu mi to připomínalo samurajskou trilogii. .."poníženě děkuji".. (10.11.2010)