Aftersun
Aftersun
Aftersun
Aftersun
Réžia:
Charlotte WellsScenár:
Charlotte WellsKamera:
Gregory OkeHudba:
Oliver CoatesObsahy(1)
Niekedy v deväťdesiatych rokoch, kdesi v tureckom prímorskom rezorte trávi dovolenku rozvedený mladý otec Calum (Paul Mescal) spolu s jeho jedenásťročnou dcérou Sophiou (Francesca Corio). Pohodové vystupovanie otca, ktorý nepokazí žiadnu zábavu a baví sa tým, že ho okolie považuje skôr za staršieho brata Sophie, však zastiera znepokojivý závoj melanchólie. (Filmtopia)
(viac)Recenzie (232)
Film, u kterého jsem se tak bála, že nešlo dát ho na jeden zátah. V jednom kuse se cosi plížilo a to cosi magnetizovalo a děsilo mě nepoměrně víc, jak nejpůsobivější horor. Ta holčička byla naprosto senzační. ()
Oscar 1 nominace: Herec HR - Paul Mescal ()
Dost divné, intimní drama, které je někde na pomezí filmového artu a rodinného home made videa z dovolené v Turecku. Celou dobu se toho ve filmu moc neděje, aby Vás závěrečná „Under Pressure“ scéna uvedla v sérii pochyb, ze kterých ale není návratu. Pravda, ona scéna je hodně působivá, ale stálo velké vypětí se k ní vůbec dopracovat. Vztah otce s dcerou tu Paul Mescal s Francescou Corio hrají poměrně dobře. Rozhodně se tu coby angličtí turisté u moře chovají líp, než většina těch Anglánů, které jsem za život u moře potkal. Ty nenápadné emoce a jinotaje jsem tu ale hodně těžce hledal a musím říct, že jsem se tu musel hodně zamýšlet, abych pochopil, jak je tu ta, na první pohled, nic neříkající filmová nálada vlastně myšlena. Klasický festivalový výjev. ()
Sluncem a nostalgií protknutá dovolená problematického otce a jeho dcery, která se mu alespoň zpětně snaží porozumět. Povedené indiečko příjemně uteče a párkrát se vytasí se silnými okamžiky, v součtu však nenabízí nic zlomového. Více zde. ()
Melancholická artová pocitovka formálně ozvláštněná estetikou VHS home videa. Universální pocit bezčasí a nostalgie konce sezony (tureckého) středomořského letoviska. Křehký, citlivý a bezdějový film o depresi dobře ukryté pod maskou všednodennosti... ()
Silná pociťovka, která vás přenese na dovolenou dcery s otcem. Naprosto autenticky zachycené vzpomínání, které vás pohltí svými zvuky, kamerou a hudbou. Melancholicky nostalgický, ale nevinný a krásný. Nejvíce mě oslnil samotný styl, který působí neuvěřitelně náhodně, přirozeně a neučesaně, ale zároveň tak záměrně a úderně. To plánování kamery a struktury muselo být peklo. Zajít si na to hned po první pořádné dovolené od začátku mé dospělosti jen umocnilo veškeré pocity. Aneb proč podnikáme takové výlety a proč si tvoříme takové zážitky. ()
Na první pohled takový ten nezávislý film, kde se nic neděje. Jenže ve mě celou dobu hlodal pocit, že je něco v nepořádku. Že ten otec má nějakej problém a přijde tragédie. Závěr nabídne jakousi katarzi, kterou jsem ale nepochopil. Ta holka to zahrála skvěle. ()
Nečekaná rána v podobě všech odlesků melancholie. Zastavené zrnící políčko na videokazetě, ve kterém je navždy všechno v pořádku. Sem je potřeba se vracet, když není dobře, přestože to znamená, že chvíli bude ještě hůř a odpověď, ať už v pochopení či v jiskře naděje nebo jen v důležité vzpomínce, na sebe nechá čekat. Čekal jsem prosluněný dovolenkový film o dospívání, proto se jen těžko vysvětluje, v jakém tichu jsem zůstal, když mi Charlotte Wells dala přesně to, ale nadběhla mi při tom z druhé strany. ()
// Komplikovaný film, který stoupá a klesá podle toho, jak moc si do něj člověk dokáže promítnout něco vlastního. Kvality jsou nepochybné a věřím, že to pro někoho bude extrémně silné, já tu prázdnotu ale bohužel neměl čím zaplnit. ()
Jedna scéna může udělat film. A závěrečná montáž na remix Under Pressure je jedním z nejsilnějších a nejvíc zdrcujících filmových okamžiků za hodně dlouhou dobu. To, jak k ní celý film nenápadně směřuje, aby udeřil, je úžasné. Wells ukazuje na debutantku nebývalý cit. A Meskal bud brzo sbírat Oscary. Ne letos, ale brzo. ()
Nesmírně civilní a minimalistické, přitom jde do hloubky. // Kamera promlouvá každým záběrem, to jsem už dlouho nezažila. Smekám a Charlotte Wells si zapisuju do pomyslného hledáčku. ()
Neplakala jsem. ()
Pozor, už zase spoiluji! *** Film se spirálovitou strukturou, o vzpomínání, reflexi, zpětném porozumění a bezmoci. Film, kde se pod nánosem ne-nuceného veselí, zdánlivě uvolněného a bezpečného spoluprožívání a nevyřčených otázek a odpovědí mezi dcerou a otcem skrývá nepřekonatelná deprese, napětí a dávno předem prohraný zápas o život a o prakticky zvládnutelný vztah k životu. *** Náznaky, že Sophie otcovu depresi mohla zdědit, příběh posílají po nové vrstvě spirály dál, a ve chvíli, kdy slyšíme pláč jejího novorozeného dítěte, udělují ještě nový smysl jejímu pochopení vlastní situace nad záběry tehdejší dovolené s otcem, která zřejmě byla i posledním, jím pečlivě připraveným, časem společně stráveným, na který použil veškeré své finanční prostředky i duševní síly. *** Kdybych chystala komponovaný večer, pustila bych po tomhle snímku jako druhý film Murénu. Stejná uvolněná letní atmosféra, v níž se odehrává drama dospívající dívky bojující mezi dospělými svůj zápas o život. Ale pak už je v každém z obou filmů všechno jinak. Oba jsou však stejně jedinečné, pronikavé, rozrušující, inteligentní a hořce krásné. *~ ()
Hezky natočenej film tematizující deprese, dospívání, single život, rodičovství v mladém věku a pár dalších věcí. To je všechno fajn, a velmi mě baví, jak autenticky a civilně to je natočený, ale není to trochu málo? Není to všechno až moc jednoduchý? Na debut dobrý, ale odvařenej z toho nejsem. ()
Podivuhodná dovolenková koláž. Charlotte Wells jakoby celý film záměrně něco zatajovala, ale v samotném závěru, který zůstává i tak dost nedořečený, jsem měl pocit, že jsme se potkali a pochopili. ()
Dovolená otce a dcery (rodiče jsou rozvedení) v tureckém letovisku v době, kdy ona se pomaličku dostává do věku, kdy se „odděluje“ a stává se z na rodičích závislé dívenky svou vlastní osobou. Ale pořád má před sebou kus cesty, než bude otci lépe rozumět. Nicméně teď jsou tady a spolu, procházíme s nimi rutinními činnostmi, ať už jde o dovádění v bazénu, sezení nad zmrzlinou, bahenní koupel. Je to o detailech, o autenticitě, o občasných třecích plochách. Ale i o tom, zda to bude divákovi stačit. Komorní melancholické drama táhnou nahoru herci stejně jako hlubší smysl jednotlivých prvků. Tam náznak, tam pocit, tam symbol, a celkově nic pro diváka, který očekává nějaký košatý děj. ()
Je šokující, s jakou odzbrojující přirozeností snímek učí, že na dovolenou mohou odjet i smutní lidé. Melancholie už nikdy nebude co bývala. Finální koláž vyčerpávající. [HBOmax] ()
Ke konci stále nepříjemnější sonda o počátcích dospívání Sophie během dovolené v Turecku. Skvěle je zachycena jistá osamělost dívky mezi ostatními návštěvníky. Krásně je zachycen její vztah s tátou, ale přesto všechno je ve své podstatě vlastně smutný film, který si raději znovu pouštět nechci. I přesto že se v něm vlastně nic špatného nestane. 70% ()
Aftersun buduje tíživý pocit, že (Calumovi) dobře už bylo, ale jeden ani neví kdy vlastně. Od zátylku po celé délce zad se člověku plíží mráz v tušení, že to Calum nedá. Jeho smutek ještě výrazněji nasvítí sporadické záblesky štěstí, které mají dospělí tendenci jak upíři vysávat z dětí. Dva páry očí, dovolená jako průsečík propletených generačních perspektiv. Smutek má ostré zuby a zatínat je umí hbitě i trpělivě. Křehké. ()
Súvisiace novinky
Co dalšího chystá Nolan a jaké filmy si loni oblíbil?
Když jste jeden z nejúspěšnějších a zároveň nejoceňovanějších filmařů světa, máte tu výsadu, že vaše vyjádření ohledně kinematografie sleduje a dá na ně dost široká obec. V nedávné době tak tvůrce… (viac)
Třicátý ročník Dnů evropského filmu již brzy!
Jubilejní třicátý ročník festivalu Dny evropského filmu (DEF) letos proběhne od 20. do 25. dubna v Praze, Brně a Ostravě a od 26. do 30. dubna v dalších městech celé České republiky. Žánrově pestrá… (viac)
Ceny BAFTA ovládla válečná vřava
V neděli 19. února se v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre uskutečnil 76. ročník slavnostního předávání prestižních cen Britské akademie filmového a televizního umění (BAFTA), na němž… (viac)
Gladiátor 2 má datum premiéry
Historické drama Gladiátor dodnes patří mezi kriticky i divácky nejúspěšnější filmy Ridleyho Scotta, a zvlášť v dnešní „zlaté éře franšíz“ je těžko se divit, že na něj chce navázat. Jedinou otázkou… (viac)
Pozadí (některých) rodinných dovolených. Schválně píšu některých, jelikož bohatí nebudou ani na vteřinu řešit finance a i ti ostatní si ji můžou užít bez minulých/budoucích problémů a na čas se od nich naprosto odpoutat, nedá se to škatulkovat a každý to bude mít jinak. Ostatně, sami jsme strůjcem svého života, jak ho prožijeme a jak ho budeme vnímat je jen na nás. Takhle na úvod a teď se o tom víc rozepíšu - mám totiž problém s tím, jak to uchopit. Jestli Charlotte Wells chtěla primárně natočit film o Calumově depresi, tak je Aftersun nepovedený film, jelikož tohle je tam tak okrajové, že z toho nic většího neplyne, než jen "má depresi". Pokud se ale vykašlu na to, jak bych měl oficiálně film vnímat a budu se řídit tím, jak jsem ho pochopil já, tak je to povedený, sympaticky minimalistický a nečekaně vrstevnatý film o krásných chvílích, které si člověk už nikdy nezopakuje. Melancholie sálá ze spousty scén, krásné chvíle jsou lemované občasnými vzpomínkami na to, co vše vedlo k tomu, aby se mohly stát (nejvíc to je vidět na scénách, kde se mluví o penězích - čím více se blíží konec dovolené, tím více Calum dbá na to, kolik co stojí) a snahou vyždímat z toho krásného co nejvíc, navzdory k tomu, že cesta k tomu lehká určitě nebyla. No a tady je vše složitější o to, že Sophie vyrůstá v rozvedené rodině a že začíná dospívat. Všechna ta přátelství se staršími dětmi a první láska ji spadnou do klína až nedůvěryhodně snadno, ale jelikož to byl spíš symbol pro tuhle vrstvu, nemám s tím problém. Vrátím se ještě k tomu minimalismu, který se mi na tom tak líbí, jelikož tenhle film po divácích chce, aby při tom zapnuli mozek a vnímali každé slovo, jelikož se tu důležité detaily objeví za celý film často jen v jedné větě a film se k nim nevrací, přičemž jsou důležité k pochopení postav, jejich situace a vlastně všeho. Dá se na to ale dívat i bez vnímání detailů, ale to vám pak zbyde jen film zachycující jednu dovolenou, kterou si buď s postavami prožijete nebo se u ní unudíte, ale nic víc. Mimo ten minimalismus mě ale hned do děje vtáhlo mysteriózní ladění, protože vrazit do pohodové scény temnou ambientní hudbu může buď jen neschopný idiot, nebo někdo, kdo přesně ví, co dělá - a tady se naštěstí jedná o druhou možnost. Vnímal jsem v tom i určitou mikro-vrstvu, jen si nejsem jistý, jak moc jsem si ji tam sám dosadil, ale přišlo mi, že je to trochu i o tom, že dovolená v plně vybaveném resortu je sice oddechová a plná zážitků, ale naprosto nepoznáte zemi, ve které právě jste - a vnímal jsem to hlavně při scéně s koberci. Ze scén se zde všude zmiňuje ta se skladbou Under Pressure, ze které tu je nejeden uživatel nadšený a považuje ji za vrchol filmu, ale tady musím jít proti davu a říct, že sice povedená je, ale (vzhledem k tomu, že je to dlouhou dobu očividné ticho před bouří) taky poněkud očekávatelná a chtěná - jak se tam začnou prolínat záběry z klubu, je to víc než jasné. Za mě jsou vrcholy filmu všechny scény natočené Sophií na ruční kameru, karaoke a ta úplně poslední, protože to jsou přesně ty chvíle, ty specifické momenty, které vám nejvíc uvedou, o co tady především jde, nakolik se ty scény můžou zdát o ničem. Plus je skvělá ještě scéna, ve které vidíme pozadí natáčení úvodní scény, jelikož tohle tak dokonale zarámovat muselo dát neskutečnou práci. Dojmy mi ale shazuje to, jak se zde "pracuje" s Calumovou depresí, jelikož, jak už jsem výše naznačil, se v ní ta deprese prostě projevuje a nikam dál se s tím nepracuje. Mohlo to být stejně důležité, jako ostatní vrstvy, ale místo toho to působilo jakoby navíc a to navzdory tomu, že Caluma to představí dostatečně (aspoň pro zvolený formát), byť bych nebyl proti, kdyby to takhle krásně nenápadně o něm řeklo víc. Calum se sice srovnává, že už roste a nebude z ní pořád malá holčička a taky je vidět, že není schopný se v životě nějak ukotvit, ale pořád je to málo na to, aby to tuhle rovinu povýšilo výš než na to, co je celou dobu vidět i při nejběžnějším vnímání filmů. Vadí mi ještě ta sice krátká, ale do celku nesedící scéna s dvěma líbajícími se homosexuály, která tu je asi jen proto, aby to tu nechybělo. Pouštěl jsem si ji dvakrát, abych zjistil, jestli jeden z nich náhodou není Calum, protože pak by měla smysl, ale ne, je tam prostě proto, že tam je. Jinak je to ale velmi příjemné překvapení, jelikož už jsem ani nečekal, že by dneska mohl někdo tvořit takhle důmyslně promyšlené minimalistické nezávislé filmy, které vypadají, že jsou naprosto o ničem, ale přitom je v nich hodně. A těší mě, že za tím stojí A24, od kterého jsem v poslední době viděl samé líbivé pseudo-arty, ale o to víc mě těší, že pod jejich hlavičkou stále vznikají takové filmy. Poslední podobně propracovaný minimalismus, který jsem viděl, je vlastně taky od nich (The Florida Project), ačkoli ten má úplně jinou náladu, odlišnou filmovou řeč a naprosto jiné poselství, ale v základu podobnou výstavbu. 4* () (menej) (viac)