Studený bufet

Černohumorná absurdita ve francouzském provedení? Něco podobného jsem doposud nepotkala. Ale stalo se a díky za to. I přes to, že nejsem fanynka francouzského humoru, jsem se velice rychle nechala strhnout a záhy jsem celkem věrně očekávala, co bude následovat. I tak - je zábavné občas vidět něco trochu jiného a zvláštního.Viděno během Season Challenge tour 2015. (26.08.2015)

Tenhle film tak nějak hezky čpí tou dobou, kdy byl natočen, což je dobře. Má to takový špinavější nádech, což se k téhle zvláštní komedii hodí. Je to zároveň i docela dobrá kriminálka, která mě ale nedokázala tak odrovnat. Mimochodem, až s tímhle filmem mi došlo, jak dlouho už je Gérard na scéně a je to opravdu pořádná řádka let. (11.10.2016)

Šustintelektualism coby zjev společenský.¬         Neoblibuji uměleckou osobnost Gérarda Depardieua; to je bod dolů, který přidávají jiní. Zbývá slušné herectví, taktéž režisérské vedení, dramaturgie. Zbytek je šust, takyumělecká šumařinka, domluvená předem hra mezi francouzským hochintelektuálským tvůrcem 'Studeného bufetu' Bertrandem Blierem a "náročným" divákem.¬                 Ze zásady nevyzdvihuji dva druhy uměleckých počinů: takové, kde vizuál je Bůh a nahrazuje vnitřní hodnotu, a ty, kterých vnitřní hodnota je vystavěna na neživotné konstrukci snobského a tedy nezvládnutého intelektualismu. Pod druhý druh spadá i Studený bufet, kteréžto dílo silou své snobskosti řadí se směle po bok Vesnici indického středostavovského šarádisty M. Shyamalana, Pouhé formalitě italského šikuly Giuseppe Tornatoreho nebo Fontány newyorkského intelektuálního experimentátora Darrena Aronofskyho.¬                 Protipól tohoto umělého jako umělá hmota intelektualismu vidím ve skvěle a zajímavě (a, dobrá zpráva pro naše šustintelektuály, také patřičně nepřístupně) podaném kriminálním thrilleru výtečného dánského postmodernisty Larse von Triera Prvek zločinu, nebo ve snovém mysteriosním dramatu Ztracená dálnice snuvého intelektuála a mistra přaden, původem montanského umělce Davida Lyche, nebo v kriminálním dramatu Zlá krev francouzského intelektuálového umělce syrového života a jeho krásy Leose Caraxe, nebo v mysteriosní kriminální hříčce Hranice ovládání jemného, decentního a svojského ohijského intelektuála Jima Jarmusche. Předpokládám, že výčet ukázek je natolik reprezentativním vzorkem intelektuálního a zároveň obsahově nesnadno přístupného filmu, že by mohl přesvědčiti naše šustintelektuály o tom, že jsem osoba schopná odečítati a rozuměti pozadí náročných snímků.¬                 Skutečná společensko-umělecky objektivní hodnota díla postiženého nepravdivostí na kterýkoli způsob, to je i na způsob umělé neživotnosti, nemůže býti nikdy dobrá, byť ve vyvedení jakkoli jinak výborném.¬                 Po přečtení několika komentářů (od jiných než mnou prověřených sledovaných osob) jsem usoudil, že počet nenapravitelných šustintelektuálů je značný, a že tedy nemá smysl pokračovat dál.¬                 Kdo z šustintelektuálů se bude pohoršovati nad mým názorem na tento snímek, ten nechť se podívá na průměrné hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, které činí 61 % (zde na ČSFD to je 76 %). (15.11.2018)

V dnešní hektické a uspěchané době, ve které se na nás ze všech koutů řítí kultura holých, přihřátých zadků a barevných, uřvaných opičáků jsem rád, že jsem narazil na ztracený klenot francouzské kinematografie z konce sedmdesátých let ve které září budoucí Cyrano a pan herec s velkým H a to není nikdo jiný než Gérard Depardieu. Už od začátku sledování tohoto snímku jsem nabyl dojmu, že něco není v pořádku ve státě francouzském a postupné sledování mě přesvědčilo, že poselství tohoto filmu bude asi to, že vraždit je normální a přirozené a že vrah se skrývá v každém z nás, o čemž nás přesvědčuje hlavně náš hlavní, přitroublý hrdina Alfons, kterého ztvárnil námi již zmíněný Gerard. On totiž Alfons ani neví, jestli je vrahem anebo není vrahem, jestli se mu to zdá v jeho nočních můrách anebo je to realita. Je pravdou, že již v úvodní scéně šermuje se svým vystřelovacím nožíkem a vypadá to podle jeho dementních otázek, že si vyhledává oběť kterou by kuchnul, ale vzápětí nás děj přenese o kus dál a my nevíme stejně jako náš retardovaný průvodce, co se stalo. Je pravdou, že v této bláznivé komedii můžou někteří diváci hledat i nějakou tu uměleckou hodnotu, hlavně když tam tři tupoňi řeší své vraždy s filosofickým nadhledem a je pravdou, že v tomto vypečeném snímku jsem snad neviděl ani jednu normální postavu a to bylo asi hlavním účelem této taškařice, kterou když necháte volně plout a nebudete brát vážně řeči lokálních tajtrdlíků a doslova se vžijete do mysli vrahů, kteří se setkávají v jednom nelokalizovaném věžáku kdesi v Paříži, tak se vám to bude líbit a bude to pro vás nevšední zážitek. Gerard zde předvedl kvalitní výkon na který se fakt dobře dívalo a to i díky té skutečnosti, že byl ještě v té době hubený jako lunt a též to byl statný mužík s postavou, kterou by mu mohl závidět i Božský Arnold a v té době nebyl skoro vůbec obalený sádlem, jak jsme ho mohli vidět v pozdějších letech. Taktéž jeho roztomilý kukuč, který vám může připomínat Bulhara na kolotoči je originální a nenapodobitelný. Zkrátka, kdo si chce odpočinout od dnešních ukňouraných, nezáživných a ńicneříkajících komedií, tak mu vřele doporučuji tuto uklidňující i když néé možná moc logickou, spíše-li by se dalo říci nelogickou až absurdní komedii, kterou originálně natočili moji oblíbení francouzští požírači žabích stehýnek a jiných gurmánských nesmyslů a proto jim dávám zasloužených 70%. (22.05.2022)

I když svá nejslavnější léta již mělo absurdní drama za sebou, provokatér Blier s rozkoší spáchal absurdní film. Kvalitu herecké práce mu zajistil jeho oblíbený Depardieu a tatínek. V malé roli se objevil Serrault a opět mě přesvědčil, že ryze komediální poloha není pro něj. V pozici černohumorné a surrealistické zároveň mu to slušelo skoro tak skvěle jako v dramatické úloze notáře Martinauda. (21.05.2013)