Jean od Floretty

Filmový diptych Jean od Floretty / Manon od pramene je kinematografickým triumfem po všech stránkách, počínaje podařenými hereckými výkony (fascinující Yves Montand není zdaleka jediný), přes překrásnou kameru snímající kouzelné provensálské exteriéry a pečlivou výpravu, po nádhernou hudbu Jeana - Clauda Petita. Tomu všemu zkušenou rukou vládne režisér Berri, který i scény, jež by snadno mohly sklouznout k lacinému melodramatu, zručně kočíruje velice vkusným způsobem. (06.03.2009)

Najprv som videl pokračovanie (Manon od pramene), ale tento prvotný film sa mi páčil o kúsok viac. Bolo v ňom aj výrazne menej nudnejších pasáží. Pekné kopcovité prostredie a intrigy (občas zasahujúce do komična) sú preskupené celým filmom, hoci Montand dostáva menej priestoru, ako v pokračovaní. Zaujímavé sledovať nazeranie na životy predovšetkým z pohľadu intrigujúcej strany a "tešiť sa", že im ich intrigy vyšli. Zaujímavosťou je, že Depardieuovu manželku vo filme hrala jeho vlastná žena. (19.08.2024)

Velkolepě a nonšalantně vyprávěný příběh o drsnější tváři francouzského venkova první poloviny 20. století. Provence je krásná země mnoha půvabů, ale je to také tvrdý kraj, díky svému klimatu a vyčerpávajícímu letnímu žáru. Tomu, kdo s krajem dokáže spolupracovat, nabízí oblast své bohatství a krásu. Sebenepatrnější zaváhání však dokáže krutě potrestat. A pak je tu ještě důležitý lidský faktor: nedůvěřivost, odtažitost a zdánlivá neochota usedlíků vůči nově příchozím, hamižnost, sobectví a zákeřnost při honbě za vlastní a rodinnou prosperitou. Krutě se dokáží chovat lidé pro své předsudky, pro svou vypočítavost, pro svůj pozérský sklon při přezírání nových osadníků, pro svůj strach z neznáma a neznámých, pro svou neochotu zaplést se do cizích sporů, pro svou pohodlnost, pro svůj prospěch, pro svoji zbabělost, pro svou závist, pro svou zakořeněnou nenávist. Úředník a hrbáč Jean Cadoret alias Jean de Florette (skvělý Gérard Depardieu) je životním optimistou, který přes úkladné nástrahy i nepřízeň okolností, dokáže s neutuchajícím nadšením bojovat za svůj sen o lepším a kvalitnějším životě své rodiny. V souladu s přírodou, v souladu s krajinou, v souladu s přirozeností, v souladu s bojovností, v souladu s vesmírem. Je srážen k zemi, aby pokaždé znovu vstal a neohroženě bojoval proti osudu i proti pokrytectví, přetvářce, škodolibosti a kladeným nástrahám. Vždy s úsměvem, s elánem, s nadějí, se ctižádostí, s bojovností. A s nadšením, které je pro něj i ránou osudnou, snad i poslední ránou z milosti. Jeho protivníky jsou zámožný statkář Cesar Soubeyran (skvělý Yves Montand) a jeho trochu prostoduchý synovec Ugolin (Daniel Auteuil), kteří se ve jménu slávy a bohatství rodiny a rodinného jména, ve jménu své vlastní prosperity a štědré budoucnosti postaví proti novému osadníkovi. Nikoliv veřejně a zpříma, ale postranně a zákeřně, s falší a přetvářkou. Jako supi čekají na svou vhodnou příležitost, aby se mohli zmocnit své vytoužené kořisti a opanovat bohatství krajiny. Z dalších rolí: Jeanova manželka Aimee (elegantní Elisabeth Depardieu), žena se stálým osobním kouzlem, Jeanova dcerka Manon (Ernestine Mazurowna), chytré, zvědavé a rozumné dítě, hluchá Amandine (Chantal Liennel), Cesarova hospodyně, či další obyvatelé oblasti Philoxéne (Armand Meffre), Anglade (Jean Maurel), či Pascal (Pierre-Jean Rippert). Vynikající drama v poetickém tónu tragédie temné stránky lidské duše. Velkolepé a strhující. (15.01.2013)

Nadherny pribeh z Provensalska o sousedskych vztazich, hamiznosti a pretvarce. Vyborne vyobrazeny zivot zemedelcu na venkove, kteri trpi nedostatkem vody a nasledne spatne urode. Ve filmu jsem nevidel jedinou chybu na krase, dokonale dilo. Depardieu urcite v jedne ze svych sympatictejsich roli, kterou ztvarnil. Dale pak zaujal Daniel Auteuil v roli podareneho souseda. (31.03.2013)

Rozhodně lepší než Tatínkova sláva, nicméně jsme se s manželkou nemohli zbavit dojmu, že ačkoli je zde vyprávěn dramatický příběh vraždy, nenávisti a posedlosti získáním vody, styl vyprávění je stále idylický a jaksi nezúčastněný jako v Tatínkově slávě. Kromě toho mi dojem kazilo nelogické chování postav. Jean by si za své vyběhnutí k místu exploze bezesporu zasloužil Darwinovu cenu. A opravdu by mě zajímalo, zda by někdo – jinde než ve francouzském románu – uvolňoval jím ucpaný pramen, pokud by se důkladně nepřesvědčil, že jeho bývalý majitelé odešli. (27.04.2017)