Jean od Floretty

Pěkný příběh zpracovaný v ušlechtilém scénáři, krásné prostředí, plejáda francouzských herců konce 80. let, citlivá režie. Ale co dál? Snad ještě to, že na vesnici to tak doopravdy chodí, ať na provánské nebo moravské. A Ugolin to reprezentuje nejlépe, emoce se posunují sem a tak, ale poslední dotek je vždycky styk s majetkem (pokud možno vlastním). Pozn.: Honza od Florety je v Itálii i ve Španělsku (podobně Pako od Lucie - Paco de Lucia) označením hocha, u nějž je otec více či méně neznámý. Pozn.: Proč tedy jen tři hvězdy? Vezměme si jednu z mých slavných rovnic v normovaném tvaru "Realita + Suma virtualit = 0". Zde to neznamená nic víc, než Claude Berri natočil film tak reálný, že všechny virtuality jsou v podstatě nemožné. "Bude to tak a nejinak", ustavičně opakoval v Benešovských kasárna Major Crhák. (22.11.2017)

Kritický realismus může kvést i v naší době. Básník Provence Marcel Pagnol (1895-1974), který stojí v pozadí této filmové série, má svými pohledy do zřejmě meziválečné (?) jihovýchodní Francie, i Francie svého dětství, co nabídnout. Vrstevník např. našeho Jaroslava Havlíčka nebo výrazného představitele ruralistické generace Františka Křeliny či Švéda Moberga konfrontuje sluncem zalitou krajinu gaugoinovských či goghovských obrazů s nejpřízemnějšími pudy tamějších nejchamtivějších sedláků a statkářů. Dnes vyhynulý lidský typ je schopen všeho - i zničení slušného člověka. Trio Depardieu-Montand-Auteil v tomto tématu doslova exceluje; zvlášť silně působí Auteilova kreace sice přiboudlého, ale jinak stejně bezohledného jedince jako jeho neblahý strýc. Přidáme-li k tomuto triu čtvrté jméno, jméno slavného režiséra Clauda Berriho, jistota až geniální filmové kvality je takřka jistě zaručena. A s ní i nevšední divácký zážitek. (24.12.2010)

Najväčším kladom filmu je jednoznačne krásne prostredie, v ktorom sa odohráva. Teda ono sa tam až tak veľa neodohráva, čo síce nijak zvlášť nevadí, ale mám tú smolu, že som videl skôr druhú časť a akosi som tušil, čo bude kedy presne nasledovať. Záverečnú pasáž som napríklad uhádol celú, možno by som vopred nakreslil storyboard, ktorý by bol na nerozoznanie od scény vo filme. Tejto scéne chýba elementárna logika, pretože postavy sa v nej chovajú extrémne primitívne. Ale možno je to vyjadrením ich charakterov. Na druhú stranu podlosti majú premyslené až príliš inteligentne. S druhou časťou naraz určite silnejší emotívny zážitok, čo bohužiaľ nie je môj prípad. Ale zase pomsta chutí najlepšie za studena, takže aj sledovanie "revenge" pokračovania s určitým časovým odstupom môže mať zmysel. (14.06.2014)

Marcel Pagnol ve svém románu inicioval hodně silný archetypální příběh a režisér Claude Berri (specializující se na adaptace velkých francouzských románů - mimo Živé vody adaptoval i Zolův Germinal) ho vhodně rezonoval a rozvrstvil - motiv člověka bojujícího proti intrikám svých bližních (zde nepřejících sousedů), v archetypu hada zahřívaného vlastní hrudí, i transgenerační pomsty patří k těm základním prvkům lidské empirické výbavy. Nezměrným přínosem je navíc zřejmě nejlepší role Gérarda Depardieu... Ve své jednoduchosti převelice silný příběh a stejně silný film, jehož vázaným pokračováním je druhý, neméně dobrý, díl nesoucí poetický název Manon od pramene... (26.08.2008)

Zub času si sice patřičně (nebo spíše nepatřičně) zahlodal na vizáži Yvese Montanda a odsoudil ho do role dědka, ale to nic nezměnilo na jeho sugestivním výkonu. Montand jako svině byl tak přesvědčivý, že bych mu nejraději nakopala pozadí. A Depardieu zvládl na jedničku s hvězdičkou svého zarputilého bojovníka za své právo zůstat na vysněném místě. A k tomu všemu kamera, která se laskavě rozhlíží i po těch nejhnusněji strmých kopcích a dodává divákovi naději, že by je snad i vyběhl bez zadýchání. (28.04.2012)