Päste vo vreckách

Režisér sa na svojej celovečernej prvotine podielal aj autorsky a tento aspekt sa prejavil v kompaktnosti príbehu a dokonalom vykreslení zdegenerovanej meštiackej rodiny. Jeho drsná kritika časti talianskej spoločnosti je nekompromisná a zachádza až do fatálneho konca. Symbolom tohto mravného úpadku je predovšetkým syn Alessandro, epileptik s paranoickými sklonmi, ktorý sa v snahe niečo zmeniť neštíti najohavnejšieho zločinu. Príbeh je postavený na dialógoch medzi členmi rodiny a jeho komornosť a sugestívnosť je ozdobou snímku. (30.08.2014)

Radikální debut Marca Bellocchia, jenž jde ruku v ruce (časově i tematicky) s tvorbou Bernarda Bertolucciho (Prima della rivoluzione) a Piera Paola Pasoliniho (Dravci a vrabci), je ostrým odrazem tradičních pojmů a hodnot, které se časem a působením tzv. fádní morálky a denních stereotypů rozmělnily na prach. Film je to dosti experimentální, přímý a úderný (podobně jako o pár let dříve Godardovo U konce s dechem, leč Bellocchio experimentuje předně s dějem a postavami než s filmovou řečí jako takovou). Těžko říci nakolik režisér přenesl na plátno své vlastní názory a reálné uvažování nad světem, zejména pak nad pojmy jako jsoucno a bytí. Je však třeba uznat, že ať už byl jeho záměr sebevíc pochybný či lacině vyumělkovaný, znepokojivý obraz zvrhlých hodnot Pěsti v kapsách utvářejí dodnes. Stejně jako Rudolf Hrušínský, i Lou Castel má ve výrazu tváře patrný kontrast dobra se zlem. Přesto se nemohu vyhnout přesvědčení, jež však dosud nedokážu o nic racionálně opřít, že hlavní hrdina není samoúčelně představený jako blázen, a už vůbec ne jako zlý člověk. Do jisté míry mu chceme porozumět, ba co je horší, dokonce ho podpořit v jeho záměru zlikvidovat postupně členy vlastní rodiny. V tomto ohledu mi Bellocchiovo snímek dlouho nevymizí z paměti (rovněž jako závěrečná operní vsuvka). (16.10.2023)

Bezohledně snímaná skličující studie nesvobody. Do zkroucených, sebou spoutaných těl se propadá čas, který nepřestává horečnatě tekoucí svědět a dráždit, i prostor, který se nevnímaný, ale hltavě pojídaný, hroutí a svými troskami dále brání v pohybu, o nějž však monstra stojí jen jako o prostředek k měření svých zbývajících sil. Jak se ale celé to nekonečné šmodrchání halí do alibistického hávu psychózy, šílenství, ztrácí se z celé bedlivě konstruované katastrofy tvar a zůstává jen u nudného sebeobelhávání. Zbývají jen pokorně sloužící obrazy, neústupně snaživě hrající herci a příběh se připéká k ne(s)rozumění. Útěcha experimentem to marné nakládání se životem nespasí. Nad vším převládne dojem mnohomluvnosti, vděčnosti za odpozorované a nakonec se jen drmolí… (08.12.2017)

MOŽNÉ SPOILERY Už je to druhý den, co jsem ten film viděl a pořád si nevím rady s hodnocením. Je to jako Punch-Drunk Love z šedesátých let, který se ale bere smrtelně vážně a Sandlerovi v něm hrábne a vyvraždí celou svoji rodinu. Ale teď beze srandy - Bellocchio v Pěstích v kapse viditelně chce provokovat a to se mu taky daří (zvlášť, když vůbec nevíte, do čeho jdete, což já věděl, ale dokážu si představit, že to může i dnes šokovat), ale přijde mi, že provokaci za každou cenu podřizuje všechno. Chvílemi to vypadá jak regulérní thriller s přesahy až k hororu, chvílemi zase jako nedotažené psychologické drama, které Sandra představuje skrze jeho činy, ale do hlavy se mu vidět nesnaží, chvíli zase jako psychogické drama a la Bennyho video (tj. psychologický rozbor sociopata), chvíli jako podobenství o tom, že "co boháč, to psychopat" a pádu hodnot a morálky po smrti pevné ruky (matky), kdy matriarchát vystřídá patriarchát v podobě Sandra, který si chce stvořit svět sám pro sebe, protože jedině tak by, možná, byl v životě šťastný... A tím jsem se vlastně dostal k tomu, jak se to celé bije dohromady. Bellocchio sázel dost na provokaci a zanechání silných dojmů na divákovi, ať už budou jakékoli, což se mu povedlo dokonale, protože tohle z hlavy rozhodně nevymažu a některé scény obzvlášť (u všech na mostě mi tuhla krev v žilách). Jenže zase nevím, jak vysoce to hodnotit, když je to hlavně neukotvená provokace a mladické rebelování, ze kterého jen tak nevzejde silné, podnětné a hluboké dílo, nebo aspoň ne takhle. Vidím to spíš na slabé čtyři (což byla lepší varianta), z výše vypsaných důvodů, ale pokud od Bellocchia ještě něco uvidím, doufám, že se dočkám něčeho vyspělejšího, co nebude tolik hrát na efekt. Potenciál tam určitě byl. Slabé 4* (18.10.2023)

Vzalo mi to dech. Neměl bych nic dodávat. Jasně, že "pravděpodobně ďábel." A Morricone tu napsal asi nejlepší muziku, kterou od něj do teď znám - a já ho jinak moc neprožívám. Hodně podobná je tomu hudba k Andreji Rublevovi - teda v těch méně starobních fazetách, které si z ní uvědomuju. Krom Spalovače mi to jako celek evokovalo i Mechanický pomeranč - hlavně ta revolta - a musím říct, že mi Bellocchio je mnohem bližší. (08.10.2022)