India Song

Musíte si najít dvě hodiny, uvést se do naprostého klidu, dostat do sebe touhu vychutnat si 'náročnější' film, uklidit si kolem sebe, sednout do pohodlného křesla a snad i rozdělat sedmičku vína nebo stylově zapálit doutník či cigaretu s nástavcem. Pak si teprve můžete vychutnat krásu tohoto něžného filmu, který okouzlí nejen svými magickými obrazy, ale i vznešenou francouzštinou většinou v experimentální kontrapunktní zvukové stopě. (26.06.2010)

Je mi líto. Duras může v tomhle snímku používat sebezajímavější filmové nástroje, které většinou jiní tvůrci nepoužijí, ale pokud mi ten snímek nic neřekne, tak mě prostě nebaví a nemohu mu dát vysoké hodnocení. Jenom to, že je snímek experiment a nějak slušně drží pohromadě, pro mě prostě není ukazatelem toho, že se jedná o dobrý film. Jen prostě snaha o umění pro umění. (14.10.2015)

Když se po dlouhé expozici s pomalým snímáním interiérů vily poprvé objevilo více postav a ty se líně válely po zemi a trousily u toho neurčité romantické dialogy, domníval jsem se, že India Song nebude úplně filmem pro mě. Ale pak mě Marguerite Durasová dostala – spojením oněch výtvarně honosných záběrů s detailní aranží předmětů a kulis (ta zrcadla!), množstvím hudby, tance a úsporných dialogů. Za pomoci obrazu, zvuku a mluveného slova s nostalgickým závanem po zážitcích ze vzdálené indické země připravila úžasnou atmosféru, s níž jsem si celkem brzy zvykl, že jsem se ocitl uprostřed jakéhosi delšího útržku příběhu, jehož předchozí pozadí není příliš odhaleno, jsme tedy nuceni vystačit si s pocitovým vnímáním toho, co režisérka v této silně poetické „baladě“ divákovi nabízí. Zároveň si mě tohle vnímání vykrystalizovaného umění podmanilo, přinutilo nečekaně zapojovat imaginaci, částečně podobnou čtení knihy, a ve chvílích dialogů mimo záběr si před tím zahlédnuté postavy jen představit, stejně jako si domyslet např. možný výjev hrajícího orchestru, zatímco během tance v místnosti stojí jen zavřený klavír bez hráče. Je vůbec fascinující, nakolik i s takto úsporným pojetím filmového vyprávění se značně osekaným příběhem lze při vnímání atmosféry dojít až k pohnuté katarzi a madam Durasové se to během mého sledování zadařilo. Navrch jsem se se zalíbením zakoukal do zářící plavovlasé Delphine Seyrig a taky si připomněl, jak film od filmu stále více obdivuji Michaela Lonsdala – že je to borec vysokého hereckého kalibru, vím minimálně od Dne Šakala, ale tedy... pouhým hlasovým projevem převažně z vedlejší místnosti(!) zvrátit poetickou atmosféru na totální psycho nervák (až mi bylo z jeho hlasu a zoufalých vypjatých výkřiků fyzicky nepříjemně), to mě zase nečekaně dostal. I takový pouhý záblesk zvratu s čímsi silně znepokojivým stačil v tomto podání k tomu, abych pocítil náhlou gradaci, aby mě další průběh „děje“ ještě více uzemnil i pouhými dalšími sešlostmi postav a opětovně hrající hudební skladba (vč. stejného aranžmá) najednou dotvářela pocitově protikladnou atmosféru. [85%] (04.08.2024)

Okurka jako.¬         Pojmouti se věc dá různě. Okurka na salát, jako pleťová maska, nebo jako dráždidlo otvorů. Marguerite Durasová, krajně výstřední francouzská tvůrkyně 70. a 80. roků 20. storočí, nalézala pojetí naprosto neběžná a odchýlená i od těch nejkrajnějších běžných pojetí. Její adaptace jejího románu Vicekonsul snímkem "India Song" z první poloviny 70. roků je toho zřejmým svědectvím.¬                 Hlavním nositelem významu je řeč, slova pronášená jako útržky z literární předlohy, ve skutečnosti na způsob jednoduchých otázek a odpovědí, bez časové osy, takže k uchopení celku je třeba věnovati jí značnou pozornost. K odlehčení slouží hudba a velice pomalé záběry po celou dobu trvání snímku, s pečlivě propracovanými komposicemi scaen pohybujícími se mezi pomalým pohybem a statickým záběrem. Tato naposled zmíněná, "filmová" část snímku je z pohledu diváka ještě poměrně stravitelná, bráno ovšem pouze jako výseč z celku, kterým je řeč, scaena, hudba, zvuky (šumění stromů, houkání lodě, řev člověka — vždy v kontextu s děným); pořadí podle důležitosti. Pro obdržení zamýšleného výsledného dojmu je potřebí stupně soustředění a vcítění vyloučeného pro běžného diváka.¬                 Snímek je z filmového hlediska zvrácený, jdoucí proti základům filmové tvorby, pro až neuvěřitelné citlivé spjetí všech jeho výše už popsaných složek jej však třeba označiti za zcela mimořádné umělecké dílo, ovšem s nižádnou užitností pro diváctvo a s pramalým významem pro umění a kulturu veřejně pojímané. Mohu jej srovnati s dalším francouzským "nefilmovým" snímkem z té doby založeným na řeči, "Un homme qui dort", podle knihy spisovatele a tvůrce scénáře G. Perece, který ale ani zpovzdálí nedosahuje velikosti a účinu "India Songu", jsoucí příliš deklamatorní v řečové složce a nemnoho propracovaný ve složce obrazové. (11.06.2022)

Táto experimentálna bizarnosť je neskutočne sa vlečúca aj na môj vkus, a to inak pomalé filmy milujem. Namiesto umeleckého zážitku som zažil 2 hodiny utrpenia, aj napriek veľmi príjemnej hudbe. Toto experimentálne dielo považujem za silne nefilmové, teda aspoň ja mám veľmi odlišnú predstavu o tom, ako má vyzerať film. Nefilmové až do tej miery, že ešte dlho po jeho spustení som bojoval s podozrením, že sledujem nejaký chybný záznam,, ktorý ma totálne nesynchrónny obraz a zvuk. Hoci, v kinematografii panuje mimoriadna rozmanitosť v tom, čo všetko je ešte považované za filmové dielo, a to na filmoch milujem. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (04.02.2022)