Réžia:
Celine SongScenár:
Celine SongKamera:
Shabier KirchnerHrajú:
Greta Lee, Yoo Teo, John Magaro, Isaac Powell, Jojo T. Gibbs, Kristen Sieh, Nathan Clarkson, Emily Cass McDonnell, Keelia Clarkson, Seung-ah Moon, Jane Kim (viac)Obsahy(1)
Čo by bolo keby? V kórejčine existuje slovo In-Yun, ktoré znamená ,,spojení osudom‘‘. Keď sa dvaja ľudia stretnú, znamená to, že ich osudy boli prepletené aj v ďalších životoch. Citlivá moderná romanca rozpráva príbeh spisovateľky Nory, a jej dvoch lások – tej detskej – Hae-Sunga, a tej dospelej – Arthura, odohrávajúci sa naprieč kontinentmi a desaťročiami. Noru a Hae-Sunga delia desaťtisíce kilometrov, spája ich však výnimočne hlboké puto. Po viac než dvoch dekádach odlúčenia sa stretávajú v New Yorku, kde Nora žije so svojim americkým manželom Arthurom. Nečakané stretnutie s osudovým mužom núti Noru pýtať sa zásadnú otázku – Čo by bolo, keby? Dojemnosť filmu nespočíva ani tak v stratenej láske, ako v aspektoch potenciálnych paralelných životov. (Filmtopia)
(viac)Videá (6)
Recenzie (171)
(7/2023) / Esteticky veľmi pekný film s jednoduchým príbehom, ktorý je postavený na emóciách. Tie nie sú až na záver moc silné obrazovo a herecky ale tak skôr v náznakoch, ale je jasné, že to v hlavných postavách riadne vrie. Presne taký štýl ako mám rád. Fakt príjemný filmový zážitok. Skôr pocitovo, bez nejakej objektívnej výčitky nehodnotím na plný počet. (8/10) ()
"Prečo sa hádate?" "Len tak. To je ako keď dáš dva stromy do jedného kvetináča. Korene oboch si musia nájsť svoje miesto." Intímny príbeh dvoch spriaznených duší, podaný jemným, nenásilným spôsobom (cítiť v ňom jemnú ženskú ruku režisérky a scenáristky v jednej osobe). Plynie veľmi pokojne v troch časových rovinách (sú medzi nimi 12-ročné odstupy), pričom si vystačí s málo slovami, príliš nevysvetľuje, takže si divák musí veľa toho domýšľať (to píšem ako pozitívum). Namiesto slov sa dosť rozpráva len samotným obrazom, ktorý je miestami celkom pôsobivý (zaujali ma napríklad pomerne neopozerané pohľady na New York). K celkovej atmosfére snímky sa veľmi hodí použitá hudba (Daniel Rossen), ktorá je taká náladová, rozjímavá. Veľmi pekná je aj pieseň "Quiet Eyes" od Sharon Van Etten, ktorá znie v záverečných titulkoch. Snímka sa mi celkovo páči, ťažko jej môźem niečo zásadného vytknúť, ale na druhej strane ma zase emotívne príliš nezasiahla (k dvom hlavným hrdinom som si akosi nevedel nájsť cestu). Z toho dôvodu je moje hodnotenie "iba" dobré. "Musela si odisť, pretože si to proste ty. A dôvod, prečo ťa mám rád, je ten, že ty si ty. Pokiaľ ide o to, kto si, si človek, ktorý odchádza." ()
"Když se něčeho vzdáte, tak za to pak něco získáte." Instantními moudry se v téhle chytře napsané a precizně zrealizované romantice nešetří, ale všechno je takové až moc dokonalé. Není asi fér srovnávat tenhle snímek s Parazitem či Podezřelou, ale hype z posledních měsíců, hovořící o další jihokorejské trefě do černého, k tomu trochu vybízí. Oproti těmto filmům ale Minulé životy na diváka nekladou žádné nároky a spíše ho nechávají uznale vzdychat nad promyšleným záběrováním, přehlednou strukturou a nespornou schopností Celine Song zachytit emočně vtahující okamžiky, vedoucí k velmi vděčnému diváckému zážitku. Snímku se tak těžko cokoli vytýká, až působí neživotně, sterilně, bez vnitřního pnutí. Od prvního záběru je jasné, co se bude dít a k čemu vyprávění směřuje a odškrtávání předvídatelných momentů naruší jen nezvykle sebereflexivní americký manžel, explicitně vyjadřující pocity diváků. Nestačí to však k tomu, aby mělo smysl tuhle novinku vidět spíš než odkazovaný Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Linklaterovu Before trilogii. Anebo si rovnou pusťte Kalnou řeku od Trabandů. ()
Bolestivě povědomé. Sledovat timing života. Už v úvodu, kdy se cesty hrdinů dělí a je tam tolik nevyřčeno, krom očividného zápalu, možná, že někdy je to příliš silné, až tomu nejde věřit a tak se člověk radši spokojí s uvěřitelným průměrem, stabilním partnerem, protože to dává smysl... o to víc zase vidím, jak nepodstatná je v tomhle vlastně láska, jak nepodstatný je element přitažlivosti, nebo to, čím ji lidé dnes nazývají, lidé si tu nálepku dají i na ty nejvíc abusive vztahy, jen když z nich můžou vymáčknout alespoň něco, co chtějí nebo potřebují (sex, pocit intimity, finanční zázemí, pocit, že něco znamenají). Closure má na povrchu takovou tu auru, jo "o tomhle se bude mluvit na festivalech", zatímco Nora pláče v náručí svého kudrnáče, já vnímám její pokrytectví, protože ona do poslední chvíle jakoby nebyla schopná čelit realitě svojí volby "soo korean" (you sound soo American). Ale přitom přesně věděla o co jde, co dělá, celou dobu (proto já s tímhle snímkem nesoucítím). Narazit na správnou osobu x narazit na správnou osobu ve správný čas jsou dvě velmi odlišné věci, které určují chod všeho. A hňupové občas mají štěstí, jen protože ví, kdy chytit příležitost za pačesy a jak se k tomu postavit. Někdy jste oslněni tím, že byste snad měli takové štěstí, až pro to nejste schopni vidět. Údělem některých mužů je trpět. Snímek sází na takové to "mezi řádky" dialogování a někdy to funguje, ale jinak jde spíše o průměr. ()
Tento film získal väčšinou nadšené recenzie a čoskoro sa hovorilo o nomináciách na Oscaroch. Chápem, prečo to mnohí môžu milovať, ale ja nie. Herecké výkony boli výborné, najmä Teo Yoo a John Magaro v dvoch mužských úlohách. Réžia je technicky fajn a poriadku, ale mnoho scén bolo namáhavých a pomalých – chápem, že emócie môžu byť zobrazené jemným pohľadom, ale bolo to prehnané až k mrzutosti. A modrastá paleta farieb na mňa nefungovala tak ako som si myslel. Scenár mal niekoľko skvelých momentov, najmä scény s Norou a jej manželom, ale na mnohých iných miestach ma nudil. Zas ale nie je to zlý film. 6/10 ()
Galéria (18)
Zaujímavosti (6)
- Film sa natáčal v New Yorku. (Arsenal83)
- Celine Song uviedla, že sa snažila držať hlavných hercov Gretu Lee a Teo Yoo čo najviac oddelene od seba, aby ich stretnutie po rokoch bolo pred kamerami o to reálnejšie. (Arsenal83)
Reklama