Dokonalé dni

Feel good o strécovi, co umývá hajzly v Tokiu a žije si takovej svůj zen na pohodu. Hirayama vstane (ne budíkem, ale týpkem, co ho probudí, když ráno zametá ulici), složí futon, vyčistí si zuby, oblíkne se, dá si káves-plecha z automatu, nastartuje auto a pustí si kazetu, poslouchá chill hudbu, dojede na spot, vytáhne svoje pomůcky a uklízí hajzly po Tokiu, o pauze sbírá stromky (nebo se vzájemně očumuje s odd holkou) a doma pěstuje školku bonsaií. Večer si pak sedne na kolo, jde si dát sprchu a bublinkovou koupel, dojede si na véču do metra, pak jde domů, chvíli si čte (Faulknera) a zhasne a repete. Občas zajde do podniku, kde si dá něco lepšího, pokecá tam s ženskou za pultem. Nebo je nucen sledovat trapné pokusy svého mladšího kolegy, kterému půjčí auto, ve kterém ale chce taky jet, když se mladší kolega snaží balit holku. Holku ale víc zajímají strécovy kazety. Pak se holka vrací, naposledy si poslechne kazetu v autě a Hirayamovi ji vrací, spolu s polibkem. Člověk se hned chytí nemluvícího a bezejmenného milého hrdiny. Ne, že by Hirayama byl totální asociál, dokonce s některýma i mluví, ale jeho život je dost pravděpodobně taková osamocená rutina, co mu vyhovuje - fotí, nechá si vyvolat film, koupí nový, dočte knihu, jde si koupit do antikvariátu za pár šupů nějakou další, moc nemluví a když už, tak jsou to nějaký moudra jako třeba když se mu tam objeví na pár dní neteř, co zdrhla z domu: "Next time is next time. Now is now." Jak jsem řekl, pěkná holka, kterou balí jeho kolega, mu dá pusu. Neteř je smutná, že ho po pár dnech opustí (a navzdory populárním západnímu stylu tam k žádnému zneužívání nedojde a to i s ohledem k tomu, že režisér je rozený Němec) a stréc taky zamáčkne slzu, buchta, co se mu líbí, po něm očividně jede (takže si člověk pomalu řekne, že Hirayama je totální pussy-slayer, ale když se tam objeví exmanžel, hned si to vyloží jakože je po srandě a jde si koupit tři plechy a krabičku cigaret, aby to rozdejchal). Je to jako můj život v kostce, rutina a špatná červená knihovna k tomu. Akorát já asi vydržím víc pít, než začnu dělat kraviny, nicméně s exmanželem tam pak začnou blbnout u řeky jak malí kluci a film končí dojemným shotem na brečícího stréce, který spatřuje všechnu krásu Světa a jeho nudnýho, mizernýho života, který je třeba brát v krátkých doušcích a skromně, já vím, já vím. To je to poselství. Ale jaká je to kurevská hra na city? Kdyby ubrali u téhle celkové křeče v závěru, která je asi tak účinná, jako ty slabý asijský piva, tak bych i rád tu čtvrtou hvězdu dal. Já nic proti takovým civilním indie filmům nemám, ba naopak, ty o samotářích, jako třeba 'Trosečník' s Hanksem, zbožňuju. Navíc, věřte nebo ne, tohle je první film od Wenderse, co jsem viděl... když nepočítám remake-scénář k Městu andělů. A no jo, Perfect Day od Lou Reeda je absolutní killing song, už od chvíle, co jsem ho poprvé slyšel v Trainspottingu. První polovina byla na čtyři, v té druhé to táhnout na sílu do takové té ubrečené Oscarové křeče. Škoda. Simply (not so) Clever. (08.07.2024) (menej) (viac)

Náhled do zdánlivě monotónního života jednoho uzavřeného a mlčenlivého uklízeče veřejných toalet. Píšu „zdánlivě“, protože ve skutečnosti film ukazuje skrz běžný život pestrou škálu okolností, situací a motivů – pohrdání „podřadným“ povoláním, kontrast zastaralých a moderních přístupů, rozdíl mezi zodpovědným/pozitivním přístupem k životu, který v základu ztělesňuje hlavní postava, a opačným postojem „oběti“, který naopak můžeme sledovat u jeho lehkomyslného kolegy, jenž všude hledá „zkratky“ a neustále si stěžuje na nespravedlnost života… V těch povětšinou nemluvných a klidných obrazech filmu se toho dá najít vskutku mnoho. A to je za mě velmi sympatické (rozhodně bych neřekla, že tento film je „o ničem“). Wim Wenders očividně zdařile nasál a převedl na filmové plátno japonský styl, jak se často vyprávějí filmové příběhy – tedy pozvolnost a přirozenost života, na jejichž pozadí se emoce a hloubka možná neukazují okázale, ale velmi citelně tam jsou. V tomhle ohledu je to film opravdu velmi japonský - už jenom svým hlavním motivem, kterým je vděčnost vůči krásám přírody a radostem prostého života (film zmiňuje japonský výraz „komorebi“, který oslavuje krásu pronikání světla mezi listovím stromu, ale celkově tento přístup souvisí i s jinými japonskými koncepty a známými pojmy, kupříkladu „ičigo ičie“ – ocenění jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, nebo třeba estetikou wabi-sabi). Je zajímavé, jak krásně zde posloužila inspirace tokijskými veřejnými záchodky na Šibuji, které se proslavily svým vkusným a nápaditým designem, ale i čistotou a výborným udržováním (zde tedy musím zmínit, že udržovat bezplatné veřejné toalety v krásném a čistém stavu je v Japonsku naprostým standardem, který je součást výborných služeb veřejnosti a japonského smyslu pro pohostinnost… nejde tedy o nic, co by se omezovalo pouze na záchody na tokijské Šibuji). Myslím, že se dost dobře nenajde jiná země, ve které by takovým způsobem mohlo fungovat propojení veřejných záchodků a poklidné přírodní estetiky v jednu ódu na život. Japonsko je toho však schopné levou zadní. Celkově jsem si všechny ty výjevy ze života ve filmu užila a se zájmem jsem poznávala hlavní postavu, která rozhodně nebyla pro diváka otevřenou knihou, právě naopak. V životě Hirajamy probleskává melancholie a divák brzy pozná, že jde o postavu velmi osamocenou. Jakušo Kódži ztvárnil hlavního hrdinu ve vší té umírněnosti velmi pestře a zároveň přirozeně. Je to zkrátka herec, který i s minimalistickými prostředky vyjádří mnoho a je koneckonců radost ho sledovat v jakékoli roli, kterou hraje. V celku vzato tedy nemám filmu co vytknout, snad až na úplný závěr. Konečná scéna totiž v podstatě sází pouze na sílu emočně nabité písně Feeling Good od Niny Simone a výrazový emoční repertoár herce... Což o to, Feeling Good je už odedávna jedna z mých oblíbených skladeb, ale přiznám se, že jsem od samotného závěru čekala trochu více. Nemám na mysli nic konkrétního. Jen jsem z toho jako divák cítila, že už nepřišel žádný lepší nápad, než tam prostě hodit nejlepší písničku a čekat, že to její tóny a emoce herce utáhnou. Jako by tomu něco ve scénáři scházelo… Jinak však výborný počin - neříkám, že nutně oscarový (pokud byl tento film nominován, zasloužila by si to i spousta dalších…), ale zcela jistě nadprůměrný a originální. ~(4,2★)~ (16.04.2024) (menej) (viac)