Dokonalé dny
Perfect Days
Perfect Days
Perfect Days
Perfect Days
Perfect Days
Réžia:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrajú:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Hirajama pracuje ako čistič toaliet v Tokiu. Žije spokojne vo svojej starostlivo zostavenej rutine a voľný čas trávi čítaním kníh, počúvaním starých rockových kaziet, alebo fotením na svoj analógový fotoaparát. Zo životnej harmónie ho vytrhne séria nečakaných stretnutí, ktorá postupne odhaľuje čriepky z jeho minulosti. (Filmtopia)
Recenzie (159)
(7/10). Poetická podívaná ze Země vycházejícího slunce. Perfect Days jsou melancholickou podívanou, která zachycuje život jednoho Japonce. Člověka, který na první pohled vykonává podřadné zaměstnání, kterým je údržba toalet v Tokiu. On tuto práci však nadevše miluje, vykonává ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chápe totiž, že je to služba především společnosti a v tomhle jsou Japonci úplně jinde než zbytek světa. Jeho dny mají repetitivní charakter, ale vždy se v nich objeví nějaká maličkost, která mu jeho denní zážitek umocní a zpestří. Německý režisér Wim Wenders dokázal neobyčejně zachytit život na první pohled obyčejného člověka. Kdo by to byl řekl, že si bude filmový divák užívat pohled na postaršího Japonce, který v Tokiu drhne hajzly. Velký podíl na tom má příjemná atmosféra, která celý film provází a vy se necháváte v klidu unášet na této vlně melancholie. Asijská filmografie nám už několikrát ukázala, že řemeslo má vymazlené do posledního detailu. Zde však za kamerou stál německý kameraman Franz Lustig, který se však stal dokonalým chameleonem a divák by na první pohled nerozeznal, že se nejedná o rukopis nějakého asijského tvůrce. Představitel hlavní role Kódži Jakušo dokázal prakticky beze slov zachytit divákovo srdce, který se s ním s radostí vydává na pouť jeho dokonalými dny. Perfect Days jsou snímkem, který vás svou zádumčivou atmosférou naprosto pohltí. Naučíte se nazpaměť rutinu, kterou hlavní představitel každý den prochází. Se zvukem koštěte se probouzíte do nového dne a s knihou v ruce se noříte do světa snů. Bavilo mě objevovat pomocí nepatrných nuancí další střípky, které tvořily na první pohled zářivou fasádu, která však v sobě skrývá četné praskliny. Film z ranku Patersona, který má však díky klidné a okouzlující japonské atmosféře jedinečné kouzlo."Next time is next time. Now is now." ()
Film, který dokonale shrnuje synopse. Nic víc, nic míň. Náhled do života chlápka, který žije skromně, ale neskutečně šťastně. A i když se kolem něj nedějí vždy šťastné události, nakonec si stejně cestu zpět ke štěstí najde. A mně to neskutečně sedlo! Pro jednou jsem se nemusel hnát za nabušeným dějem plným zvratů, ale užívat si spolu s hrdinou všední maličkosti. S hezkými vizuály a zajímavě vmixovanou západní hudbou, která částečně propojovala dvě jinak odlišné kultury. ()
Wenders si strihol svoju slice-of-life variáciu na Jarmuscha a Perfect Days skutočne miestami chutí ako Paterson bez haiku, ale zato s americkými 60s a 70s skladbami ako z románov od Murakamiho. Na prvý pohľad sa môže zdať, že celý film vznikol len na základe toho, že Wendersa v Tokyu po miske mapo tofu prepadla sračka a náhodou v Shibuyi objavil projekt The Tokyo Toilet so 17 ultradizajnovými verejnými záchodmi. Postupne ale príbeh v drobných epizodických náznakoch v duchu komorebi (slnko presvitajúce cez listy stromov) odhaľuje svoje letmé kontúry a aspoň mne vo finále prišiel trochu prostučký a s klasickou pointou desiatok iných festivaloviek, že všetci žijeme tak ako najlepšie vieme. Posledná scéna sa vzhľadom k predošlému pointou tlačí už príliš in-your-face (no pun intended), ale inak sa mi minimalistický a meditatívny štýl rozprávania veľmi páčil. ()
Krásny film na pohladenie duše, bohužiaľ mu ale chýba nejaká zmysluplnejšia pointa. Čakať dve hodiny aby som zistila, že dej sa nikam neposúva pôsobí ozaj nezmyselne. Dosť ma to mrzí, pretože hlavná postava je sympatická, námet zaujímavý. Keby sa autor viac zameral na gradáciu deja než na snové výjavy, bolo by to dokonalé. ()
Obyčejný Japonec, vykonávající podřadnou práci, s plnou pozorností. Ale jakmile nahlédneme hlouběji (rodinní příslušníci, zpívající barmanka), zjistíme, že to vlastně není zas taková idylka. Ale co doopravdy Hirajama cítí, to se nedozvíme. Nejúžasnější na filmu asi je, když v poslední scéně poslouchá Ninu Simon a se slzami v očích se usmívá, každý z diváků si může domyslet svůj výklad i svoje zdůvodnění (nějaké výklady se najdou i na youtube). ()
"Člověku uplyne život, aniž by cokoliv pochopil." ()
Po dlouhé době zase zajímavý, hluboký a poeticky laděný film, nad kterým se může člověk zamyslet a který není prvoplánově negativní (dnes velmi výjimečný úkaz i podle filmových ukázek artových filmů v kině Světozor, kde jsem film viděl). Čím víc o tomto filmu přemýšlím, tím geniálnější mi připadá... a to díky spoustě neustále se odkrývajících rovin, které nemusí být na první pohled patrné. Tak jak jsou stíny jednotlivých listů vždy stejné, ale společně vytvářejí každý okamžik zcela odlišné obrazce, tak i naše rituály rámují životní situace, které se každý den významně odlišují a mění (a tak i náhled na tento film může být každý filmový i reálný den jiný). Tak jako se hlavní postava Hirajama snaží zachytit koruny stromů, které jsou na fotkách neustále jiné, tak se i život mění a není možné ho zastavit a jasně zachytit... s tím se neustále mění a mizí i naše plány, které nám uhýbají tak jako stíny, když se na ně pokoušíme šlápnout a dosáhnout svého cíle. Hirajama si zvolil jednoduchý život, který může žít jako novodobý mnich a ve kterém je zcela šťastný... nebo možná zdánlivě šťastný podle různých náznaků i podle poslední scény (kterou nebudu spoilovat), která spíše poukazuje na něco, před čím utíká, na nějaký ten nesplněný plán či sen. Wimu Wendersovi se povedlo neskutečně povedeně představit ve filmovém obraze japonskou tradiční životní filosofii (jak jsem se dozvěděl i z výborné diskuze dvou architektů s vazbami k Japonsku po skončení filmu). A přesně takové neobvyklé filmy, které dokázaly zfilmovat nezfilmovatelné, mám hodně rád. A když jsou navíc doplněné o skvělou hudbu... nemám slov :-) ()
Hlášky: Hirayama: - "Příště je příště. Teď je teď." & Hirayama: - "Svět se skládá z mnoha světů; některé jsou propojené, jiné ne." ()
[Text s drobnými spoilery – určen převážně očím s Dokonalými dny seznámeným.] Překvapuje mne, kolik recenzentů a komentátorů považuje Dokonalé dny za jednostranně krásný, příjemný film o člověku, který se naučil žít v naprosté harmonii. Cožpak se všichni zastavili u názvu a přehlédli závěrečnou scénu, v níž se Hirajama několik minut duševně potácí mezi extází a zoufalstvím? Co se v něm ve skutečnosti děje? Pokud budeme vycházet čistě z filmu a ignorovat, co Wenders říká bokem, domnívám se, že obhajitelné jsou dvě různé, protichůdné pozice.________________Hirajama uvnitř pláče. V Dokonalých dnech sledujeme relativně krátký časový úsek, během nějž nezjistíme nic konkrétního o Hirajamově předchozím životě, ani proč jej opustil. Možná mu tragicky zemřela životní družka, možná podnikal, zadlužil se a zbankrotoval. Nelze s jistotou říct, zda veřejné záchodky začal uklízet s potěšením, nebo se chtěl před svou minulostí jen schovat. Všechny ty rituály a zenová cvičení mohou být obranným mechanismem, který mu pomáhá nezbláznit se ze stereotypní a intelektuálně nepříliš podnětné (jemně řečeno) práce.______________Hirajama je skutečně šťastný. Píseň „Feelin' Good“ od Niny Simone není pod finální scénou užita ironicky, neboť Hirajama skutečně našel cestu, jak každé ráno vstávat šťasten. Zapouzdření v analogovém vesmíru audiokazet a fyzických fotografií mu vyhovuje. Nevadí mu ani, že si o knížkách Faulknera a Highsmithové nemá s kým popovídat, protože "teď je teď". Z téhož důvodu ho nejspíš vůbec netrápí, že ztratil veškerý kontakt s vnějším světem.______________Na každý pád Wenders z vyprávění vypouští konflikt, který by filmu dával smysl. Proč? Možná, že by se pak odpařily „zenové kvality“ a naplno se odhalila jeho banalita. Ne, že by mi prezentované hodnoty nebyly blízké. Jenže Wenders si vytváří modelové prostředí, z nějž selektivně odstraňuje všechny rušivé prvky (například pohled na obsah toalet) a nepřináší nic použitelného pro pohyb v dnešním světě. Zenový stav jeho Dokonalé dny nezprostředkovávají, jen vnějškově popisují. Lepších výsledků v podobné disciplíně dosahuje například belgický filmař Bas Devos (zejm. jeho film Tu). ()
Tento film je tak neuveriteľne nádherný. Rôznorodosť hodnotení ostatných užívateľov ma však neprekvapuje. Film pravdepodobne nezaujme ľudí, ktorí potrebujú výrazný dej, akciu. Môže na nich pôsobiť monotónne a nudne. A potom je tu druhá skupina ľudí, ktorá spracováva pocity z filmu a hereckého výkonu hlavnej postavy ešte aj na ďalší deň, a v nej som aj ja. Skvelý výber hudby mimochodom. ()
Je to takovy mily, cisty, festivalovy filmek, kde se vubec nic nestane. Me to teda uplne nechytlo... ()
Tichá filmová poezie o bohatství vnitřního světa mi načechrala duši. Pane Hirajamo, jak Vám závidím!:-) ()
Nádherný film. Netuším, jak je to udělané. Dokonalé dny jsou většinu času spíše němým filmem. Sem tam sice někdo něco řekne, nebo se rozezní velmi trefně vybraná písnička, ale jinak je nám vše předáváno čistě vizuálně. A ono to funguje stokrát lépe, než kdyby použili slova. Je to film o radosti ze života. O muži, který na první pohled nemá prakticky nic, ale když ho pozorujete dostatečně dlouho, zjistíte, že má vše. A je mnohem šťastnější než všichni ti zbohatlíci okolo. Tohle je film mého gusta. Udělat depresivní a ponurý snímek je relativně snadné. Ale udělat snímek, který vám vylepší den pouhým záběrem na obyčejný strom… to je teprve to filmové umění. A já jsem neskutečně vděčný, že jsem toho mohl být svědkem. 9/10 ()
Upratovač toaliet žije nudným spôsobom života a tak sa rozhodne si ho po prvý raz okoreniť pivom a cigaretami. Lenže toto príde po sto minútach a dovtedy sa nudíme spolu s hlavným hrdinom. Zas a znova, je to divácky odpudivý film, pre ustrelených artových fanatikov, doslova odstrašujúci príklad pre všetkých, ktorí nemajú radi alternatívu (a ak by kvôli tejto projekcii náhodou zavítali do Lumieru, už ich tam do smrti nikto nedostane). Zo začiatku to pôsobilo ako ASMR video, keď jedinými ozvučením boli ruchy počas upratovania záchodov. Ako sa zvykne v týchto kruhoch pateticky hovoriť, dej je oslavou každodennosti. Až na to, že dej tu je v stopových množstvách. O hlavnom hridnovi sa dozvedáme, že žije samotárskym spôsobom života, nekomunikuje so svojou sestrou, je askét a má zamestnanie, ktoré je hlboko pod jeho intelektuálne možnosti. Za celý čas sa však nedozvieme, prečo je tomu tak. Akurát sa hrdina na záver rozplače. Jedinou dobrou scénou bolo chytanie tieňov, no po nej už film skončil. Keď už tu oslavujeme tú každodennosť (čo ja z duše neznášam), tak aspoňže to je každodennosť japonská - ten dokumentaristický vhľad do života v Japonsku je jediným hodnotným poznaním, ktoré si z projekcie odnášam. Bol to deň otvorenia Lumieru po pol druha roku od vyhorenia a dokonalým spôsobom mi ho film znechutil. ()
Pan Hirajama toho ke štěstí moc nepotřebuje. "Jen" dělá to, co ho naplňuje. (Kdo z vás to má?) ()
[4,5*] "Svet sa skladá z mnohých svetov. Niektoré sú prepojené a niektoré nie. Môj svet a svet tvojej mamy sú veľmi odlišné." Precítený poetický príbeh osamelého, málovravného a dobrosrdečného "hajzlipucera" so záľubou v rockových klasikách, knihách a stromoch. Nadmieru podivný námet, z ktorého sa však Wimovi Wendersovi podarilo vytvoriť nádhernú filmovú poéziu. Tak ako som vo všeobecnosti predpojatý voči nemeckým filmom, tak ma Wim Wenders neprestáva znova a znova udivovať a pomaly si vydobýja miesto medzi mojimi najobľúbenejšími filmovými tvorcami. Hlavný hrdina Hirayama (veľmi presvedčivý Kódži Jakušo) je vzácny druh človeka, ktorému stačí ku šťastiu len trošička a ktorý dokáže nachádzať krásu aj v tých najprostejších veciach. Divák je vtiahnutý do jeho života a prežíva s ním jeho každodennú rutinu, ktorá pôsobí ako z filmu Groundhog Day (1993), ale s tým rozdielom, že tento hrdina prežíva zdanlivo dookola ten istý fádny deň dobrovoľne a dokonca aj s veľkým pôžitkom (aspoňže je jeho pracovná náplň spestrená tým, že "neni hajzel ako hajzel"). Hirayama pritom žije v úplne inom svete, vo svete dávno minulom (asi tak pred 40 rokmi, keď vládli audiokazety a analógové fotoaparáty), takže snímka zároveň ponúka aj veľmi zaujímavú konfrontáciu jeho (minulého) sveta a modernej súčasnosti. Atmosféra veľkomesta je podaná uhrančivo, a to aj vďaka kombinácii s výbornou hudbou (naozaj výnimočne dobrý výber). Pôsobivé sú aj čiernobiele snové scény, v ktorých presvitajú záblesky hrdinových spomienok. Najintenzívnejším z celého filmu je pre mňa nádherný úsek s Hirayamovou neterou Niko. Toto je presne ten druh filmu, ktorý ma dokáže nabudiť, nabiť životnou energiou. "Nabudúce je nabudúce. Teraz je teraz." ()
Komorný atmosferický minimalistický maximalizmus! Jednoduchý život precízneho upratovača japonských toaliet a jemný náhľad do japonskej kultúry a mentality. O životnom príbehu hlavného hrdinu sme sa dozvedeli presne tak akurát na domyslenie si všetkého podstatného. Hudba, alebo skôr skladby, ako na mieru ušité a vypasované. Hviezdičku dolu dávam za prepísknutú minutáž, napríklad znázornenie každodennej rutiny bolo až nadmieru výstižne a šikovným zostrihaním sa mohlo skrátiť a o nič by sme neprišli. Vskutku očarujúci, pôsobivý a poučný film. ()
Pomale plynulý japonský film s věcmi, o věci které jsou jak mají být. #kviff2023 ()
Dokonalé dny jsou prostě dokonalé. Je to snad první film, co jsem v životě viděl, kde jsem si v duchu říkal „ prosím, ať se nic nestane, ať se nic neděje“. Příběh? Věřím, že každý si tam dokáže najít něco svého, něco osobního. Mě vlastně fascinuje, jak výstižný je tento film, film kde se téměř nemluví a kde sledujeme muže jak čistí toalety v Tokiu. Reflektuje tolik věcí a tak výstižně. Rozhodně bych o něm mohl napsat mnoho odstavců, ale neboj, to neudělám :-). Shrnu to tak, že mnou projely veškeré emoce co jsem schopen vnímat a možná i nějaké co jsem neznal. Koji Yakusho je geniální a po jeho šichtě čistých 100% ()
Súvisiace novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (viac)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (viac)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (viac)
Feel good o strécovi, co umývá hajzly v Tokiu a žije si takovej svůj zen na pohodu. Hirayama vstane (ne budíkem, ale týpkem, co ho probudí, když ráno zametá ulici), složí futon, vyčistí si zuby, oblíkne se, dá si káves-plecha z automatu, nastartuje auto a pustí si kazetu, poslouchá chill hudbu, dojede na spot, vytáhne svoje pomůcky a uklízí hajzly po Tokiu, o pauze sbírá stromky (nebo se vzájemně očumuje s odd holkou) a doma pěstuje školku bonsaií. Večer si pak sedne na kolo, jde si dát sprchu a bublinkovou koupel, dojede si na véču do metra, pak jde domů, chvíli si čte (Faulknera) a zhasne a repete. Občas zajde do podniku, kde si dá něco lepšího, pokecá tam s ženskou za pultem. Nebo je nucen sledovat trapné pokusy svého mladšího kolegy, kterému půjčí auto, ve kterém ale chce taky jet, když se mladší kolega snaží balit holku. Holku ale víc zajímají strécovy kazety. Pak se holka vrací, naposledy si poslechne kazetu v autě a Hirayamovi ji vrací, spolu s polibkem. Člověk se hned chytí nemluvícího a bezejmenného milého hrdiny. Ne, že by Hirayama byl totální asociál, dokonce s některýma i mluví, ale jeho život je dost pravděpodobně taková osamocená rutina, co mu vyhovuje - fotí, nechá si vyvolat film, koupí nový, dočte knihu, jde si koupit do antikvariátu za pár šupů nějakou další, moc nemluví a když už, tak jsou to nějaký moudra jako třeba když se mu tam objeví na pár dní neteř, co zdrhla z domu: "Next time is next time. Now is now." Jak jsem řekl, pěkná holka, kterou balí jeho kolega, mu dá pusu. Neteř je smutná, že ho po pár dnech opustí (a navzdory populárním západnímu stylu tam k žádnému zneužívání nedojde a to i s ohledem k tomu, že režisér je rozený Němec) a stréc taky zamáčkne slzu, buchta, co se mu líbí, po něm očividně jede (takže si člověk pomalu řekne, že Hirayama je totální pussy-slayer, ale když se tam objeví exmanžel, hned si to vyloží jakože je po srandě a jde si koupit tři plechy a krabičku cigaret, aby to rozdejchal). Je to jako můj život v kostce, rutina a špatná červená knihovna k tomu. Akorát já asi vydržím víc pít, než začnu dělat kraviny, nicméně s exmanželem tam pak začnou blbnout u řeky jak malí kluci a film končí dojemným shotem na brečícího stréce, který spatřuje všechnu krásu Světa a jeho nudnýho, mizernýho života, který je třeba brát v krátkých doušcích a skromně, já vím, já vím. To je to poselství. Ale jaká je to kurevská hra na city? Kdyby ubrali u téhle celkové křeče v závěru, která je asi tak účinná, jako ty slabý asijský piva, tak bych i rád tu čtvrtou hvězdu dal. Já nic proti takovým civilním indie filmům nemám, ba naopak, ty o samotářích, jako třeba 'Trosečník' s Hanksem, zbožňuju. Navíc, věřte nebo ne, tohle je první film od Wenderse, co jsem viděl... když nepočítám remake-scénář k Městu andělů. A no jo, Perfect Day od Lou Reeda je absolutní killing song, už od chvíle, co jsem ho poprvé slyšel v Trainspottingu. První polovina byla na čtyři, v té druhé to táhnout na sílu do takové té ubrečené Oscarové křeče. Škoda. Simply (not so) Clever. () (menej) (viac)